Historie otcovské role

Přestože tuto definici použil už T.G.Masaryk, jednoznačné vymezení pojmu rodina je velmi problematické. Liší se podle přístupu různých vědních disciplín jako je sociologie, psychologie, právo nebo demografie. Podle psychologického slovníku je rodina společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí. To jsou však pouze teoretické vize, které poskytují slovníky, manuály a učebnice. Prakticky je dnešní moderní rodina jiná. Celá třetina dětí se rodí do nemanželských vztahů a další třetina žije pouze s jedním rodičem v po rozvodovém řízení. V typické rodině tak v současné době v ČR žije pouze 30% všech statisticky uvažovaných dětí.

Novodobým trendem se tak stává posílení role matky a potlačení úlohy otce. Na muže jako živitele je především kladena odpovědnost za ekonomické zabezpečení rodiny, žena získává většinový prostor pro výchovu. Přestože tato situace (z různých důvodů) vyhovuje jen necelým 20% populace, tlak společnosti způsobil, že se tento model praktikuje u 90% rodin s dětmi do šesti let věku. A tak se nezřídka stává, že je dítě plně závislé na matce, otce nevnímá jako rovnocenného rodiče, v některých případech je otec psychicky zcela vytěsněn.

V pojetí dětské mysli pak působí pouze jako zdroj peněz a zázemí. I když tento vývoj hovoří v neprospěch otců, k nimž dítě ztrácí nebo si ani nestačilo vybudovat citovou vazbu, matky problém nevnímají. „Samozřejmě, že v podvědomí ženské mysli pracuje fakt, že je dítě více jejich než partnerovo, protože ony ho devět měsíců nosily a porodily. Od přírody citovou vazbu matka-dítě ještě posilují o fakt, že otec v rodině vystupuje jen jako jakýsi host,“ říká sociální pracovnice Dagmar Nová. „Pokud matka není schopna tuto vážnou citovou absenci korigovat, může dojít k podrytí autority a v konečné fázi i v celkový rodinný rozklad,“ dodává Nová.

Úloha otců v rodinách se měnila v souvislosti se společenským vývojem. Postoj společnosti k otcovství se v historii měnil postupně, ale k opravdu radikální změně došlo až v průběhu posledních dvou století. „Většinu lidí udiví zpráva z historie, že v antickém Římě měli otcové téměř absolutní moc nad svými dětmi, mohli je prodat do otroctví nebo dokonce zabít. Práva matek prakticky neexistovala. Pokud došlo k rozvodu, přešla péče o dítě automaticky na otce,“ cituje sociální pracovnice historické prameny.

Tradice otcovské nadřazenosti přetrvávala po řadu století a k jejímu uvolňování docházelo jen zvolna. Zákony mnoha zemí zakotvovaly v různé formě tzv. otcovskou moc. Otec mohl rozhodovat téměř o všem, co se dítěte týkalo. Na začátku devatenáctého století měl otec stále ještě větší zodpovědnost za dítě než matka a téměř ve všech případech rozvodu bylo dítě svěřováno otci. V průběhu tohoto století však již přichází první pomalé změny. V důsledku ekonomického rozvoje došlo k oddělení pracovního a domácího prostředí. Muži, jako živitelé rodin, opouštěli domovy a trávili mnohem více času v práci. Teprve v polovině devatenáctého století se mění postoj soudu k přesvědčení, že matky dokážou lépe uspokojit potřeby malých dětí. Tento postoj pak začal v opatrovnických věcech převažovat a stal se známým jako „presumce útlého věku dětí„. Otcové si sice udržovali svůj formální statut hlav rodiny, ale role vychovatelů dětí připadala stále více matkám. Do výchovy zasahovali pouze, když matčina autorita selhala.

Tradiční pojetí otcovství zahrnovalo čtyři hlavní role. Otec byl nenahraditelným ochráncem a pečovatelem, vychovával a předával svým dětem morální zásady, byl hlavou rodiny a jejím živitelem. Všechny tyto role ztratily v průběhu posledních dvou století na důležitosti. Otcové ztráceli autoritu a prestiž v širší společnosti a otcovství jako takové ztrácelo na vážnosti.

Na počátku dvacátého století se již matkám svěřovali děti jakéhokoli věku do trvalé péče. Preference otců byla tedy nahrazena téměř bezvýhradnou preferencí matek. Tento postoj společnosti byl ještě upevněn stále populárnější psychoanalytickou teorií, která kladla velký důraz na přínos matky k psychické pohodě dítěte. Usuzovalo se, že vztah mezi matkou a dítětem je výjimečný, daleko intimnější a důležitější než vztah dítěte s otcem, a že pouze matka dokáže správně reagovat na potřeby dítěte. Vznikl tzv. „kult mateřství, který s sebou mimo nekritické víry v mateřské instinkty, přinesl podceňování významu otce pro vývoj dítěte. V současné době se hovoří o tzv. krizi otců. Ti ztratili mnohé ze svého původního statutu.

ANKETA (reagujte v komentářích)

Jaký rodinný model využíváte vy?

- Matka vychovává, otec živí

- Vychováváme i živíme společně

- Otec vychovává, matka živí

- Nevím

Přidej na Facebook