Vysají nás naše děti?

V historickém kontextu se výchova dětí za posledních sto let výrazně proměnila. Již na začátku 20. století lze zaznamenat dva velké rozdíly. Pro rodiny buržoazů byly typické vychovatelky, dohlížející na přísné dodržování zásad a morálních konvencí. Role matek je zde omezená na „dozorce“ vývoje, s důrazem na absolutní loajálnost vůči rodu. Dnes však u nejmenších dětí k dozoru postačí dětská chůvička. Naopak děti dělnictva a vesničanů byly citově velmi vázány na matku, která bývala obvykle trvale v domácnosti. Za nejdůležitější cíle výchovy byly považovány pracovitost a smysl pro povinnost. V kontrastu s těmito nutně k životu přeživšími vlastnostmi, byly metody benevolentní, respektive nevěnování pozornosti duševními vývoji, způsobu trávení volného času, osobnostnímu rozvoji. Vzdělání a osobní růst nebyly dostupné, a tudíž ani pro všední život důležité. Jedinou výraznou morální hodnotou, aplikovatelnou v reálném životě, bylo uctívání panenství u vdavekchtivých dívek.

Obecně vzato, tato situace vydržela téměř padesát let. Příchod socialismu po revolučním roce 1948 znamenal změnu konvencí. Hlavními rysy výchovy se stalo budovatelství a setření třídních rozdílů. Děti se stávají sebevědomějšími, ale taktéž se odklánějí od tradic a morálních hodnot. Doba normalizace a následných osmdesátých let přináší další zásadní změnu v pojetí výchovy. Jistota ve správnou interpretaci ideologií přenáší odpovědnost do školních a společenských organizací. Výchova je hromadným a veřejným aspektem společenského života. Děti a mládež jsou kolektivně organizovány. Role rodiny se stává pouze rolí reprodukční a sociální. V praxi to znamená, že lidé uzavírají manželství a plodí děti velmi brzy, kdy ještě ani oni sami nemají vlastní ucelený názor na svět.

Doba porevoluční do výchovy přinesla nebývalou otevřenost. Děti se stávají odlišnými, svéráznými, uvědomělými vlastního ega. Rodiče jim dopřávají věci a zážitky, o kterých by se jim samým mohlo před lety jen zdát. Dostupnost se neřídí možnostmi, ale penězi. Jedinou, ale o to výraznější hrozbou, která se v dnešní společnosti začíná stále častěji objevovat, je paradoxně potlačení pocitu odpovědnosti a zásluh. Děti a zejména mládež svádí svůj vnitřní boj s automatičností. Zvykly si totiž dostávat, a to zcela bez zásluh - automaticky. Někteří rodiče z titulu nedostatku času své ratolesti usadí před nové domácí kino samsung, uplácejí penězi, druzí se jim snaží vyrovnat, aby právě jejich dítě nebylo mimo běžný standard. Velmi často se stává že dítě uvidí u vrstevníků mobilní telefony s dotykovým displejem a už se v něm probouzí závist. Tento začarovaný kruh, který nemá výhledově konce, je více zhoubným, než bychom byli ochotni připustit. Neúměrně upřednostňuje děti, čímž jim nevědomky bere základní lidské hodnoty. Škodí jim a o co víc, vysává samotné rodiče, kteří pro pomyslné dobro svých potomků zničí a zruinují sami sebe.
Jak dlouho toto můžeme ještě vydržet?