Kdo z koho aneb jak zvládnout období vzdoru

Někdy nám jeho intenzita zastíní všechno ostatní, co se ve vývoji dítěte v tomto období děje. Do té doby roztomilý andílek s úsměvem na rtech se změní v zarputile a vztekle se tvářícího protivu, který se dohaduje kvůli každé maličkosti a který je schopen pokousat mámu snažící se ho obléknout před vycházkou. Co se to s dítětem děje? Co jsme udělali špatně?

Neděje se nic a chování dítěte ani není důsledkem zásadních rodičovských chyb. Dítě si v tomto věku začíná poprvé uvědomovat svou individualitu a vlastní vůli. Je nesmírně důležité, aby se naučilo se prosazovat. Na druhou stranu, dítě žije společně s dalšími lidmi a právě život ve skupině klade na určité přizpůsobení a ukázněnost velké nároky. Vzniká rozpor mezi tím, co chci já, a tím, co chtějí druzí v mé skupině. Naučit se koexistovat ve skupině lidí je dovednost pro budoucí život každého člověka naprosto nezbytná. Člověk, který není schopen fungovat v sociální skupině, působí stejně vyděleně jako ten, který bez přemýšlení plní nároky a požadavky skupiny, aniž by měl nějaké vlastní potřeby a představy.

Obdobím vzdoru si musí projít všechny děti, je jen otázkou, jak silně a výrazně se toto období projevuje. To záleží nejen na individualitě a temperamentu dítěte, ale podstatnou měrou i na individualitě a temperamentu jeho dospělých. Není tedy pravda, že s projevy vzdoru dítěte nemůžeme nic dělat, přinejmenším polovina zodpovědnosti za průběh tohoto období leží na nás. Dítě samo za sebe zodpovědné ještě není, rozhodně ne v míře, jakou od něj někdy očekáváme.

Výchovné styly

Nejpozději v období vzdoru se projeví převládající výchovný styl rodiny. Před narozením dítěte lze tento styl jen velmi těžko odhadnout; něco jiného jsou naše představy a proklamace „správné“ výchovy a něco jiného pak realita života s dítětem. Musíme sladit vlastní rodinnou historii s představami svými a s představami partnera a to vše ještě pružně naroubovat na individualitu dítěte. Na ni nesmíme zapomínat; to, co lze úspěšně uplatnit u jednoho batolete, je zcela nepoužitelné u druhého a bezduchým napodobováním nějaké výchovné metody můžeme dítěti i celé rodině docela vážně ublížit.

V následujících odstavcích se pokusíme popsat jakési „typizované výchovné styly“. Nikdo z nás určitě nezapadne do jediné škatulky, ale možná najdeme některé podobnosti. Styly se mohou v některých svých projevech kombinovat a překrývat, navíc i každý z rodičů má trochu jiné důrazy; výsledek bude zcela jistě barevnější a méně schematický než popisované příklady.

Autoritativní výchova

Martin je velice autoritativní člověk. To, že není zvyklý na odpor od dětí ani od dospělých, z něj vyzařuje na první pohled. V jeho velké rodině vládne heslo „řekl jsem, a tak to bude“, fyzické tresty jsou stále ve vzduchu, ale vlastně k nim dost málokdy dojde. Martinovi stačí křiknout a všichni se mu klidí z dosahu. Současně je cítit, že má své děti nesmírně rád a že je na ně vskrytu duše velice pyšný, i když to málokdy připustí nahlas. Děti velmi záhy zjistily, že tátovy pevné zásady a neústupná důslednost kolísají podle jeho momentální nálady a chuti se hádat, a případně je trestat. V ovzduší „pevné ruky“ si našly svou svobodu a nevysloveným pravidlem je, že když se táta nedívá, anebo se to nedozví, skoro všechno je dovoleno. Maminka s nimi tuto hru s chutí hraje. Asi sama cítí, že rodina potřebuje i druhý pól, tedy volnost a jistou dávku anarchie. Je dost možné, že děti budou v dospělosti své konflikty s autoritami řešit stejně, tedy pod heslem „když se šéf nedívá, jdu na kafe a nepracuju“. To je koneckonců docela funkční model, který občas použije každý z nás.

Děti navzdory dnes rozšířenému přesvědčení docela dobře zvládnou i poměrně přísnou výchovu, ovšem za podmínky, že jsou milovány, že neslouží přísnému rodiči jen jako cvičný materiál, na kterém si vybíjí svou potřebu velet a vládnout. Tento styl naučí děti, je-li jich více, kooperovat, spojovat se proti autoritě, zažívat moc a sílu skupiny. Na druhou stranu mohou tíhnout k nezodpovědnosti ve chvíli, kdy se autorita zhroutí, nebo jen odejde na pivo či dát věci do pračky. A určitě není žádný med vyrůstat v autoritativní rodině jako jedináček.

Slabá výchova

Natálka je tříletá holčička, která zcela řídí život celé rodiny. Všichni ji obskakují, odhadují její momentální rozpoložení a jsou nešťastní, když se dítě špatně vyspí. Do poradny přicházejí kvůli problémům s jídlem a pitím. Holčička je schopna dehydratovat se do té míry, že skončí v nemocnici na kapačkách. Fyzicky je přitom zcela zdravá. Natálka není „rozmazlená“, jen nevědomky využívá moc, kterou jí rodina nabízí. Pokud se přístup rodičů zásadně nezmění, bude holčička podobný model očekávat i v jiných sociálních skupinách. Pravděpodobně s menší úspěšností.

Něco zásadně nezdravého je na situaci, kdy jsou rodiče závislí na pohodě dítěte, kdy je pro ně dítě tím nejdůležitějším na světě. Neumějí si představit, že by si něco prosadili proti jeho vůli, nedokážou občas přijmout roli „zlého a autoritativního“ rodiče, který řekneTakhle to chci a takhle to bude, i kdyby ses měla postavit na hlavu a křičet dvě hodiny. Na jejich lásce k dítěti je cosi „opičího“, jako by oni víc potřebovali jeho přijetí než ono jejich. Dítě se pak i v jiných sociálních skupinách pokouší dosáhnout svých cílů vydíráním, manipulací a vzbuzováním soucitu. To mu sympatie ostatních rozhodně nepřinese. V žádném případě tento styl výchovy nepodporuje rozvoj individuality dítěte a jeho nezávislost, jak se tím někdy zastánci slabé výchovy ohánějí. Rozvoj individuality není možný bez odpovídajícího rozvoje sociálních dovedností. Dospělí přitom nedospěle očekávají, že všechno ve výchově musí jít „po dobrém“, že přece když to my myslíme dobře, tak to dítě vycítí a bude spolupracovat. Nejsou ochotni přijmout roli autority, která něco vyžaduje i přes odpor dítěte a opět ustoupí.

Nejsme-li jako rodiče schopni dítěti vytyčit hranice jeho chování a prosadit je, ono samo si je nevytvoří. Rozvoji jeho osobnosti tím nesmírně uškodíme a také podstatnou měrou zvýšíme pravděpodobnost budoucích poruch chování. Pro mnoho rodin je paradoxně přijatelnější přidělit dítěti nálepku nějaké poruchy (lehká mozková dysfunkce – LMD, nesoustředěnost, extrémní neklid, poruchy chování, poruchy příjmu potravy) než občas přijmout nepopulární roli autority. Děti dostávají léky a vitaminy na podporu činnosti mozku, na spaní, na soustředění, při bezvýznamné horečce jezdí do nemocnice, protože odmítají tekutiny, a místo orálního příjmu antibiotik musí dvakrát denně na injekční aplikaci. Dospělí mají „objektivní“ důvod, proč všechno ve výchově nejde tak, jak má. Škody napáchané na dětech jsou nedozírné.

Liberální výchova

Tento styl je zásadně odlišný od předchozího v tom smyslu, že rodina dobře ví, co dělá a proč. Není slabá a neschopná prosadit své požadavky a mantinely chování, ale považuje za správné dát dítěti velkou svobodu, větší, než odpovídá normě dané společnosti. Při podrobném pozorování zjistíme, že i programově velmi liberální rodiny své mantinely samozřejmě mají a umějí je prosazovat. To je jeden z důvodů, proč má tento výchovný styl své stálé zastánce a proč děti z těchto rodin obvykle vyrostou ve zcela funkční a sociálně zdatné jedince. Jsou zvyklí se prosazovat, o věcech přemýšlet a neposlouchat slepě, to jsou všechno velmi sympatické vlastnosti. Rodiny, které tento výchovný styl provozují, o výchově přemýšlejí, nenechají se ovlivnit ani převažujícím nastavením společnosti, a i to je předurčuje svým způsobem k úspěchu. Tento styl je velice náročný pro celou rodinu a pro blízké okolí dítěte, zejména tam, kde většinový výchovný přístup k dětem je ve stylu Koukej sníst, co máš na talíři, a mlč! Unést odsuzující pohledy a poznámky okolí, vyžaduje skutečně silné osobnosti.

Ukázka z knihy Pohodoví rodiče – pohodové děti (Portál)



http://obchod.portal.cz/produkt/pohodovi-rodice-pohodove-deti/

Čtěte také:

Jednotná výchova je klíčem ke správnému osobnostnímu vývoji dítěte

Ukažte mi, ať slyším, co píšu



Přidej na Facebook