Vyznání

Milý deníčku,

znáš mě, jsem čítankový příklad introverta umocněn nejkomplikovanějšími charakteristikami znamení vodnáře. Umím číst city a nálady jiných lidí, ale sama je těžko vyjadřuji. Mám potíže s projevem citů a sám víš, jaké nepříjemnosti mi to občas dělá.
Víš, chtěla bych něco napsat alespoň tobě, když už nejsem schopná to takto říci osobám, kterých se to týká.
Dnes jsem byla s Aničkou venku, byl klid a ticho, mráz, mě se chtělo spát, ale bylo mi moc hezky, když jsem mohla svobodně dýchat chladný vzduch, složitě držet rovnováhu na zamrzlém povrchu a sledovat své krásné miminko, jak sladce spinká, nevinnost, klid a mír by se nedaly lépe vyobrazit.
Chodila jsem po naší malé vesničce, téměř konci světa, pozorovala její všední život, milion soukromých světů, které tvoří dohormady jeden malý kousek Vesmíru, který mám tak moc ráda.
Včera jsme si s "V" zase povídali. Máme teď hodně co řešit, dost se za posledních pár týdnů změnilo, věci, které nemůžeme ovlivnit, jen je přijímat a naučit se s nimi žít a sotva se přizpůsobíme jedné změně, přijde další, ještě složitější.
Není to jednoduché, ale jsem ráda, že si o tom můžeme povídat a že se spolu snažíme nacházet řešení.
Vím, za tu dobu, co jsme spolu, jsme si hodně zažili, dost dlouho nám trvalo, než jsme se spolu naučili fungovat, dost jsme si i ublížili, chvílemi se míjeli, abychom se zase našli. Byly okamžiky, kdy jsme si mysleli, že k sobě nepatříme, ale pak vždy přišlo něco, co nám dokázalo, že ano.
A nyní to cítím opět.
Dívám se okolo a vidím náš svět. Náše místečko pod Sluncem, které jsme si vybojovali, vydupali ze země, stvořili tak, jak jsme uměli nejlépe. Dali jsme do něj to nejlepší z nás. Vážíme si ho a chráníme, pěstujeme a ošetřujeme a i když se nám někdy postaví do cesty překážka, vždy jsme ji dokázali překonat a to nás o něco více spojilo, posílilo a i když přitom tekly slzy bolesti a zoufalství, nakonec i obohatilo.
Jsme v tom spolu a chráníme se navzájem. Pokud to tak zůstane, dokážeme všechno, i když to bude hodně složité.
Bojím se ale. Bojím, aby těch překážek nebylo příliš najednou.
Bojím se toho, že třeba časem nebude vůle si společně povídat a bude se zdát být jednodušší křičet, zlobit se, utíkat a chtít jiné Slunce, jiný Vesmír...nechci ten náš ztratit a proto ti chci, můj milý deníčku, říct, že jsem vděčná i za ty starosti, pokud nás ještě dokáží spojovat.
Miluji svůj svět i s tím nepříjemným, co přináší.
Miluji každou jeho součást.
Miluji své děti, miluji svého muže.
Miluji je celým srdcem.
Jen nevím, jestli jim to dokážu dát najevo tak, aby to věděli tak silně, jako já to cítím...a proto to chci napsat alespoň tobě, můj deníčku...