Takový normální den...

Na tříleté prohlídce Terezky, minulý čtvrtek, nám doktorka potvrdila to, co jsem už chvíli s obavou tušila, synechii na pohlavních orgánech (protože by tato informace mohla pomoci i jiným maminkám, přikládám odkaz na vysvětlení této problematiky http://www.levret.cz/texty/casopisy/mb/2003_1/horejsi.php?PHPSESSID=24b2...). Bylo nám doporučeno navštívit co nejdříve gynekologii, absolvovat konzultaci a případně i okamžité odstranění či objednání se na zákrok.
Naplánovaly jsme si to na následující úterý.
V pondělí jsme ještě s Aničkou absolvovaly píchnutí uší pro náušnice a pár téměř probdělých nocí, kdy mi Anička patrně „taktně“ naznačovala, že mé předsevzetí – kojit plně celých 7 měsíců, odmítá akceptovat. Když se mi pak při parkování únavou nepodařilo zaostřit a hrozilo poškrábání našeho mazlíka, rozhodla jsem se, že nastal čas a objednala v lékárně nemléčnou rýžovou kaši.
Terezku jsem se snažila na zákrok trošku připravit, ale neměla jsem odvahu jí podrobně popisovat co se bude dít. Doufala jsem, že se nechá ošetřit stejně bezprostředně, jako na prohlídce u dětské lékařky. Na gynekologii nás vzali hned bez čekání, pan doktor byl velmi milý, Terezku jemně prohlédl a potvrdil diagnozu. Terezka už tušila, že to není jen hra a začala být nejistá. Chvíli jsme vymýšleli taktiku, nakonec pomohlo, když jsem si lehla vedle ní. Zákrok byl proveden během pár vteřin a ona o tom asi ani nevěděla. Byla moc šikovná, pak ještě v ordinaci panu doktorovi namalovala obrázek, zatímco nám psal recept na ošetřující mastičku.
Strašně se mi ulevilo, bála jsem se krvácení, nebo že bude cítit bolest a proto mi spadl obrovský kámen ze srdce. Honem jsme utíkaly do knihkupectví, kde si Terezka za statečnost mohla vybrat knížku podle svého přání. Pak jsme byly pozvány k babičce na knedlíčkovou polévku a já se začala těšit, jak Aničce uvařím poprvé k obědu kašičku a jak jí bude chutnat.
Po obědě chtěla Terezka čůrat. Babička je vybavená příslušenstvím, aplikovali jsme malé prkénko a....pláč! Nešlo to, pálilo to...Terezka utekla ze záchodu a odmítala to zkusit znovu. Trochu mi zatrnulo a ona pořád plakala. Napadlo nás posadit jí do vany, v teplé vodě se většinou člověk uvolní a mohlo by to jít lépe. Souhlasila, ale musela jsem jít do vany s ní. Bohužel ani tento pokus nevyšel, pláč byl stále a Terezka už o čůrání nechtěla ani slyšet. Řekla jsem si, že to necháme chvíli uležet, ošetřila jsem jí bolavé místečko mastičkou a šly si hrát dál s tím, že to zkusíme později.
Mezitím se Aničce povedlo vypít asi 100 ml velmi řídké kaše. První pokus tedy vyšel a tvářila se poměrně spokojeně.
Čas ubíhal, my už se odebraly do klidu domova, ale čůrání se stále nekonalo. Z dob, kdy jsme Terezku odnaučovali plínkám vím, že má opravdu dlouhou výdrž, dokázala odolávat nočníku téměř celý den! Ale i přesto jsem s blížícím se večerem začala být opravdu nervozní, nechtěla jsem, aby k tomu všemu měla ještě trauma z toho, že se v noci počůrá do postele. Nezištně jsem jí nabízela dostatek čaje a říkala si, že to prostě ven musí. Spoléhala jsem na večerní koupání. Kolem šesté hodiny už Terezka opravdu nervozně přešlapovala, odmítala sedět, spíše pochodovala po pokoji a kousala si rtíky. Zkusily jsme znovu vanu, sprchování vodou, sliby, zlepšovací návrhy, všechno bylo bez výsledku a následováno pláčem. Pak už v pyžamku pobíhala po pokoji jak splašený králíček, nevěděla kudy kam, ale pořád držela. Já už se klepala nervozitou a začala se bát nějakých trvalých následků.
Zachránil nás nafukovací balonek. Terezka miluje nafukovací balonky, máme jich doma neustále spoustu. Chtěla jej nafouknout moc, víc a ještě více....až praskl! Terezka se lekla, začala plakat a....čůrat! Sedla na nočník a skoro jej naplnila! Chudáček malý, ale byla tak strašně šťastná, že to dokázala! Hrdostí se tetelila, nechala si bolístku zase ošetřit a konečně mohla jít v klidu spát.
I mě se moc ulevilo. Jedna starost ze mě spadla, i když nás čeká časté kontrolování a ošetřování, aby nedošlo k recidivě.
Zbývalo ještě nakrmit Aničku kaší a doufat, že jí snese stejně dobře, jako v poledne. Zalezly jsme si s lahvičkou do ložnice, Anička byla správně vyhládlá, ale jak jsem lahvičku přiložila, „vyhnala“ mě máváním ručiček, otáčením hlavičky k mému hrudníku a vzteklým kňouráním. Ani několikátý pokus nevyšel, nechtěla kaši z lahvičky pít. Pak jsem si ale vzpomněla, jak s radostí vítá lžičku, když jí večer dávám protiprdíkové kapičky, aby měla klidnou noc. Na tu lžičku se vždycky vyloženě těší! Takže honem najít autosedačku, Aničku usadit, zamávat lžičkou a už byl klid, nadšený výraz, otevřená pusinka...a už to jelo! Celých 150 ml zblajzla jako malinu Měla jsem z ní opravdu radost. Napila se pak ještě mlíčka ode mě a klidně usnula.
S manželem jsme si pak společně řekli, že máme moc šikovné holčičky, které nás sice někdy dokáží pořádně pozlobit, ale ve vážných situacích jsou opravdu moc statečné a my jsme na ně hrdí.
...no, je fakt, že radost mě přešla za další dvě hodiny, kdy se Anička vzbudila a „mámo, dávej prso!“. Tiše jsem doufala, že pochopí, že s kaší se opravdu tak brzy budit nemusí Noc jsme zase prokojily, je mi jasné, že je to částečně asi její malé vyděračství, že chce cucat spíše proto, že se jí to líbí a ne proto, že by měla tak velký hlad, ale trochu doufám, že se to časem zlepší....