Pokračování o pohodě maminky a celého světa...máme právo očekávat?

Člověk se stále učí, každým dnem nabývá nové a nové zkušenosti a tvoří si z nich obrazy, upravuje své názory, postoje, cíle i sny.
Pokud je člověk otevřený světu a dokáže si vyslechnout také poznatky a rady jiných, třeba zkušenějších, zralejších, nebo lidí s úplně jiným postojem, způsobem života, jinými hodnotami, mnohdy zjistí, že situace lze řešit několika způsoby a všechny mají nějaká pozitiva.
Jako dítě jsem měla problém s vlastní identitou. V kolektivu jsem si vždy hledala své "idoly" a snažila se je napodobovat. Ať už oblékáním, tak třeba chováním, názory. Nesnášela jsem se za to, ale nevěděla co jiného dělat. Obdivovala jsem lidi, co mají svůj názor, svůj vkus, svůj styl a dokážou si za tím stát a obhájit si to.
Pomohla mi pak práce a také můj přítel, dnes už manžel. Dokázala jsem nějak najít sebe sama, začít se mít ráda a uvědomila si, že každý je originál, i já a to je právě to krásné.
Ráda ale poslouchám příběhy lidí. Třeba lidí, kteří žijí úplně jiný život, než já.
Nedávno byly obě děti nemocné, Terezka ve vrcholné fázi období vzdoru, jedna scéna za druhou, stres, Anička v období růstového spurtu a já v laktační krizi....při té příležitosti jsem si postěžovala svým kamarádkám o tom, jak mě zrovna manžel nepotěšil, že uplynulé dva týdny strávil většinou na služebkách, v pátek se zapomněl s kolegy v hospůdce a o víkendu měl sice dlouhodobě naplánovaný pobyt s kámošema na chalupě, ale když jsme byly všechny nemocné, tak trochu jsem čekala, že ho napadne to zrušit a pomoci mi doma....leč nenapadlo, navíc přijel v neděli ještě v podroušeném stavu s hromadou začouzeného oblečení a vyluxovaným kontem.
Ne, nechci tady nadávat na manžela, on je zlatý....ale pššššt, ať to neslyší
Kamarádky se do mě pustily, divila jsem se, kolik z nich sdílí společný názor na tak zvané "neočekávání".
Jejich rady zněly - neočekávej od nikoho nic a pak nebudeš zklamaná.
Neočekávej od dětí, že když jim ty dáš všechno, že ony ti budou navždy vděčné. Neočekávej od manžela, že ti bude číst každé přání z očí a bude je plnit. Dělej prostě jen věci tak, jak ti velí svědomí, nejlépe jak umíš, dej do toho všechno a buď se sebou spokojená. Dělej to tak, abys věla večer dobrý pocit z toho, žes nikoho neošidila a nedělej věci jen proto, abys za ně dostala odplatu.
Já se naježila, tohle bylo přesně něco na můj mlýn!
Vždyť to zní jak z předminulého století, kdy ženy neměly žádná práva a jediné, co mohly, bylo sedět jak puťky doma a starat se o domácnost a děti! Kde je rovnoprávnost a emancipace?! To mám být otrokem mých dětí a manžela a ještě mám být spokojená, když večer lehnu polomrtvá do postele a připadám si jak vymačkaný citron?! Jak k tomu přijdu, že já se tady dřu celý den bez chvilky odpočinku, za posledních 14 dní jsem měla jedinou půlhodinku sama pro sebe a to tehdy, když jsem čekala v čekárně na gyndě?! Jak se nemám cítit zneužitá, když manžel prostě "zapomene" na to, že v sedm hodin koupeme dvě děti, obě řvoucí, Terezka si odmítá vyčistit zuby a Anička bohužel usne jen, když jí někdo houpe?!?!?
Když já nesmím nic očekávat, proč je očekáváno ode mě, že všechno zvládnu naprosto automaticky a ani si u toho nepovzdechnu?!
Proč "on" jen může a já prostě musím?!
Musela jsem se nad tím zamyslet, ale bylo mi to proti srsti.
Vlastně mi to je proti srsti pořád.
Ale musím uznat, že na tom něco je.
Dlouho bojuju s tím, jak se vypořádat s faktem, že se mi úplně změnil život. Místo skvělé práce, kde jsem byla fakt dobrá, je tu jen domácnost. Místo milých kolegů, jen děti. Místo duchaplných rozhovorů o vedení firmy jen "papů", "kaki", "ham", "mamííííí". Místo tělocvičny 3x týdně každý den uhoněné nákupy, ruce jak orangutan a ještě k tomu tlačit kočárek....poslední móda? Co to je????? Můj šatník tvoří tepláky a pak nedělní tepláky Svůdné prádlo? Naposledy před 3 roky, od té doby jen kojící podprsenky...
Ale pravda je ta, že mám svůj život ráda! Nevyměnila bych ho za nic na světě. Jde jen o to necítit to jako újmu, ale jako výzvu.
Těší mě, když můžu věci dělat dobře a mít z nich radost. Když se oprostím od toho postoje ochuzené, zneužité a využité ženské, musím říct, že miluju svůj domov a moc mě baví jej dělat hezkým, čistým, voňavým. Musím říct, že mě vždycky těšilo věšet čerstvě vyprané prádlo a žehlení mě fakt baví. Když začne Terezka tancovat po obýváku, je to nádherný pohled. A vyjít si prakticky "kdykoliv" s kočárkem ven, když svítí sluníčko, je čerstvý vzduch a všichni jsou v tu dobu zavření v kancelářích, to je vlastně prima...
Ne, nestala se ze mě ona domácí puťka smířená s tímto špatně placeným "povoláním". Práce mě vždycky bavila a těším se, až se tam vrátím. A za rovnoprávnost budu vždycky "kopat". A nepřestanu mít občas chuť si vyjít s kámoškou, nemyslet na nic, nekoukat na hodinky, jestli už nemusím někoho nakrmit, vykoupat, uspat. Ráda bych zašla do restaurace, namísto každodenního stání u sporáku a vaření.
Ale uvědomila jsem si, že teď je moje úloha tady. Nikdo to za mě lépe neudělá a já jsem vlastně ráda, že to tak je. A chci to všechno dělat jak nejlépe umím a těšit se z toho, že mi to snad, možná, někdy opravdu půjde. I když mám momentálně možnosti seberealizace dost omezené, nechci to dělat s pocitem sebezapření a ublížení, ale i z toho mála, co mám k dispozici, chci mít dobrý pocit....ne proto, aby mi někdo dával ocenění, odměny, premie, ale pro sebe a jen pro své svědomí.
Chci a snažím se být sama se sebou spokojená a musím říct, že když se opravdu na tuto vlnu naladím, když opravdu nečekám, že mě někdo zahrne vavřínovými věnci za každou vytřenou podlahu, že se to daří....a světe div se, opět se mi plní to pravidlo, že věci se nedají vydupat a vynutit, že je potřeba počkat si a ony přijdou samy od sebe....a fakt se to tak děje....dříve mě stálo hodně úsilí přimnět manžela, aby mi pomohl například s věšením prádla, vysáváním, utíráním prachu a podobně...ale najednou to nějak jde a ani mu o to nemusím říkat...to je jen pár příkladů a nechci to zakřiknout, takže budu jen tiše "očekávat" další milá překvapení...