Nejsem prostě robot

Když dneska ráno odcházel manžel do práce se slovy, že bude čučet do zdi a bude tam naprosto zbytečně, odpověděla jsem mu, že mu to upřímně závidím. Co bych dala v tuhle chvíli za trochu toho bezmyšlenkového čučení kamkoliv… Mám krizi… Včera mě to zastihlo nepřipravenou, bez možnosti jakýchkoliv obran… Mám toho všeho prostě plný zuby.

Brzkému vstávání dětí se snažím maličko předcházet, aspoň přes víkend, protože v týdnu chodíme do školky a budíček v půl sedmé je nutnost, abychom v půl osmé vyrazily.
Tedy těsně než jdu, v obvyklou téměř půl dvanáctou, spát, udělám Is mléko. Vypije ho ani nemrkne, během toho ji ještě přebalím a spokojenou ukládám do postýlky. Většinou pak obě vydrží do těch osmi hodin ráno v klidu v pokoji, i když třeba vzhůru už jsou dříve a mě ta hodinka navíc hodně bodne. Jenže… Teď to nějaký ten den nevychází s tím spaním a to ani v týdnu ani o víkendu. Is má kašel a častěji se budí a mě to, že se necítí nejlíp, nenechá v klidu spát. Jakmile zakašle, jdu se na ní podívat, zpravidla ji ještě zakrývám, často se odkopává. Sářino noční buzení minimalizuji tím, že nezapomínám připravit pití k posteli a věci na ráno.

Ani to teď nepomáhá… Isabela se budí v noci často s pláčem a neuspím ji ani podáním dudlíku a držením za ruku. Končí to tím, že ji beru sebou do postele, aby nevzbudila Sáru, která má snad čidlo na to, že ví, že je v pokoji sama a přijde s kňouráním, že sama být v pokojíčku nechce a dožaduje se spaní u nás v posteli. Manžel si ji obvykle vezme k sobě a tak jsme nakvartýrovaní na jednom letišti všichni čtyři a přiznám se, že pro mne to nejsou podmínky, kdy bych si odpočinula. Abych se mohla aspoň otočit a uvelebit, čekám až Is usne a přenáším ji do postýlky. To trvá někdy i hodinu. Když už zabírám, obrátí se na mne Sára s tím, že jde spát k sobě. Čili další přetrhnutí tolik potřebného spánku. Pár hodin na to je ráno a Sára přijde s tím, že má ukrutánský hlad. Mrknu na hodiny: SEDM. Oddaluji vstávání a posílám ji, ať se nejdřív oblékne. Když chce, dokáže se převléknout opravdu rychle a tak ji tam mám za chvíli zas. To už ale bulí Isabela, která nesnese být v pokoji sama a reaguje nelibě na Sáry odchod. Nezbývá než vstát, udělat mléko, Sáře snídani, sobě také. Zatímco stojím u linky, ohřívám vodu a dělám snídani, otírá se mi o nohy náš kocour, který by rád dostal taky něco na zub! Začínám být podrážděná. Ještě jsem si nestačila dojít ani na záchod! Maminko, už máš tu snídani hotovou? Grrrrr, chce se mi řvát… Isabela mě z postýlky pozoruje a dychtivě vzdychá, boť ví, že dostane „bílý“. Mlíko se u nás ani nemůže říct, protože to hned začne být nepříjemně naléhavá.

Holky jsou po snídani, převlečené, hrají si… Konečně mám chvíli si odskočit, obléknout se, udělat si ranní Meltu, nasnídat se.

V pátek jsme pořídili houpačku, pro kterou manžel udělal háčky do futer a holky se mohou kdykoliv přes den pohoupat. Is se zatím bojí, Sára je nadšená, mohla by na ní být celý den. Nevyleze do ní, musíme ji posadit. Ano, chodí několikrát denně s prosbou, zda by se nemohla houpat. Rozhoupat se zvládne, i tak žádá rozhoupání od nás. Měli jsme trochu jinou představu o tom, co houpačka domů přinese… Především jsem si myslela, že by v ní mohla být Is a houpat se v době, kdy vařím, boť by na mě viděla a bylo by to v pohodě. Místo toho je vaření katastrofa. Nejen že nejsem schopná neustále vymýšlet nová a nová jídla takřka denně, ale Sára vaření miluje, ráda se dívá, takže se vedle mě postaví na schůdky, o které zakopávám, jakmile ji zaujme něco ještě více a Isabela se pro změnu na mě sápe, drží se mě za nohu a řve. Chce vzít do náruče, koukat a hlavně žebrá něco do papuly. Když už toho mám plný zuby, dávám Is do postýlky, ze který na mě vidí a mluvíme spolu na dálku. Sára se rozhodne, že bude vařit ve své kuchyňce a tak mi chvíli co chvíli nosí její ukuchtěná jídla, která se mi hromadí na lince, na zemi. Nemůžu udělat krok, abych o něco nezakopla. Nedá se svítit, musí si to odklidit. Neumím to říct mile, jsem podrážděná. Mami, co se děje? Ty se zlobíš? A mám se zlobit? Vím, že ne, je to jen dítě, hraje si, projevuje zájem, je vlastně milá, pozorná… Přesto nemám sil, odpovídat na každou otázku, jíst každé uvařené jídlo, pít každičký nápoj s mimozemským názvem. Cítím, že ten den nezvládnu, že vybouchnu a nevím, jak se vyventilovat. I to mne deprimuje. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych měla jeden den jen pro sebe. Co bych dělala? Určitě se vyspala, aniž bych za noc několikrát vstala, ráno si bez omezování dala v klidu snídani, pak možná i vanu, umyla bych si vlasy a upravila se. Udělala potřebné domácí povinnosti, u kterých si odpočinu a pak si sedla k pc, připravila si práci na týden, zahrála si nějakou stupidní hru, kde o nic nejde, která nestresuje, nevyžaduje přemýšlení. Oběd bych nevařila, nechala bych si něco dovézt. Zajela za kamarádkou a dala si s ní klidné kafe. Zacvičila si, poslechla si hudbu, večer bychom vyrazili s manželem do kina, na večeři nebo jen procházku. Zkrátka bych dělala to, na co bych měla zrovna chuť.

Mám známou, která mě dostává tím, jakou má na své dítě trpělivost. Nikdy jsem ji neviděla zlobit se, špatně podívat, vyčítat. Samotnou ji nevídám, vždycky má dcerku sebou, udělala by pro ni první poslední… Říkám si, že to tak má asi být a někdy si i říkám, jestli nejsem špatná máma, když mě napadají myšlenky jako, že bych chtěla být chvíli bez dětí. A jsem?

Mám prostě depku. Že prej matky na mateřské se neocitají v bludném kruhu… A co tohle je? Každý den to samé pořád dokola. Ano, děti jsem chtěla a své děti miluji. Ráda si s nimi hraji, ráda je novým věcem učím, jsem šťastná, když jsou šťastné a taky bych pro ně udělala první poslední. Dokonce mám pocit, že to tak i bylo, než se nám narodila Is. Že Sára měla ten luxus naprosté mé i tátovo pozornosti. Je nás více a já se nerozkrájím. Nebudu předstírat, že já nic nepotřebuji. Mám taky své potřeby a jak na sebe zapomínám, odráží se to pak na všem. Proč jenom nemůžu mít poblíž babičky nebo tetičky? Neznám, že by mi někdy někdo děti vzal ven a mohla jsem si na dvě hodinky odfrknout. Střídáme se s manželem, ale i ten potřebuje čas na sebe.

Doma jsem čtyři roky, dostudovala jsem, po celou dobu mám nějaké ty vedlejší příjmy, seberealizuji se… Na mateřské to zas není tak špatné, ale řekněte mi, ať si nevyčítat, když nemám svůj den a neusmívám se na děti, nemám poklizeno, nestíhám a chybí mi trpělivost…