Když je v pohodě maminka, jsou v pohodě všichni

Mám tříletou cácorku Terezku a pětiměsíční miminko Aničku.
Prošla jsem si mnohými krizemi i obdobími euforie.
Terezka pro mě byla velkou neznámou a "pokusným králíkem". Nikdy jsem se necítila na to, být matkou, nevěřila jsem tomu ani tehdy, když mi začalo růst bříško, ani když se Terezka narodila, ani když jsem s ní zůstala sama doma a ani když jsem od ní poprvé slyšela to krásné slovíčko "máma".
Dá se říci, že se za mámu nepovažuji ani dnes.
Tím ale nechci říci, že své děti nemiluji. Dýchala bych za ně, kdyby to šlo!
Jen mi to někdy připadá, jako bych se na sebe dívala tak, jako se lidé dívají na film v kině - a já jsem tu divák a dívám se na jednu člověčici, která se snaží zvládat jednu neznámou situaci za druhou.
Byly chvíle zoufalství, kdy jsem se vzteky kousala do rtů, v depresích vyjídala ledničku, zaháněla frustrace čokoládou, představovala si, jaký by byl můj život, kdybych neopustila slibnou kariéru a "užívala" si bezstarostného života a finančního zajištění ve fázi "před dětmi".
Byly chvíle, kdy jsem čekala, že "konečně přijde někdo, kdo mě z toho zachrání", kdo mi pomůže, udělá nějaké kouzlo a přečte si ta přání v mých očích, vrátí do mého života tu bezstarostnost, možnost dělat si, co chci já a ne to, co mi dovolí děti, případně babičky, když pohlídají, možnost jít si pokecat s přáteli, zatančit, zacvičit si, studovat, vyšívat, sadit kytky, nakupovat a to všechno tehdy, když mám chuť a ne jen tehdy, když "je mi to okolnostmi dovoleno".
Pořád jsem se snažila jakousi silou vůle si vydupat porozumění okolí k tomu, co prožívám, očekávala jsem, že manžel vycítí, jakou pomoc potřebuji a když to neudělal, následovala další frustrace, další vztek. Nakonec jsme byli naštvaní všichni a dítě nespokojené.
Pak najednou ale přišlo poznání...asi si člověk musí projít tou krizí, "vyžrat" si to špatné, aby pochopil a uměl si vážit toho krásného.
Říkám si, kdo může mít v dnešní době takové štěstí, že má milujícího manžela, střechu nad hlavou, dvě nádherné, zdravé, kouzelné, úžasné děti, relativní finanční zajištění, rodinu, pár přátel....
A zjistila jsem, že umím kouzlit!!!! Zjistila jsem, že když si přeji, aby bylo doma hezky, klidno, přátelská atmosféra, usměv v ovzduší, chuť problémy řešit a ne se kvůli nim hádat, musím "jít příkladem".
Pohodu si nevydupu, nevynutím ani nevykřičím.
Já jsem ta, co tvoří domov a určuje pravidla.
Já jsem ta, kteřá domácí ovzduší prozáří, nebo otráví.
Já jsem ta, kteřá určuje, jestli doma bude láskyplné teplíčko, nebo nenávistná zima.
Když se já nad problémem pousměju a snažím se optimisticky najít řešení, pak je vůle i jinde.
Když na vztekající se Terezku s úsměvem vybafnu zpoza dveří, i ona se usměje a manžel se přidá.
Když se zasměju spálené omáčce, všichni si rádi namažou chleba s máslem.
Když jsem v pohodě já, je pohoda i okolo....
Ne, nejsem superžena. Mám slabé chvíle a mám je často. I já zakřičím na dítě, i já prásknu s hadrem o zem, když mi po čerstvě vytřené podlaze projde manžel v botách, i já utrousím peprné slovo, když v čerstvě uklizeném pokojíčku vybuchne bomba jménem Terezka, i já občas brečím večer v kuchyni, když se manžel "zapomene" s kolegy na pivu, i já toužím místo úspávání dětí jít s kámoškama na kafe....ale i přesto u mě platí, že bych svůj svět nevyměnila za nic na světě a i když to zní asi trochu narcisticky, tak vím, že já ho tvořím a on se mnou nechává tvořit rád.
Já jsem ta, která když je v pohodě, pak je pohoda všude. Stojí to hodně úsilí, občas přemáhání a někdy to nejde...ale znovu, opět a zase se mi tohle pravidlo potvrzuje.