Blog uživatele Monika Štolfová

S výběrem jídelní židličky pro dítě jsme měli poměrně jasno. Přesto, že je na trhu nepřeberné množství nabízející polohování až do lehu, obrovský pultík, možnost předělat na houpátko apod., nestáli jsme o žádný nadstandard, ale chtěli dřevenou, tu, jež lze rozložit na stoleček se židličkou.

Ráda bych vás pozvala do plzeňské zoo, kde jsme byli minulý týden.

Naše starší dcerka zbožňuje dinosaury, takže jsme koupili zvýhodněné vstupné i do Dinosvěta. Čili naše vstupné stálo 190Kč za každého dospělého, 130Kč dítě starší tří let, 50Kč parkovné. Nechali jsme tam 560Kč. Samozřejmě bych měla započítat také benzín, což bylo dalších 150Kč a i když jsem vzala sebou svačinu, jak pro holky, tak pro nás, stejně jsme dostali chuť na nějakou tu mňamku a koruny lítali dál. Suma sumárum poměrně finančně náročný výlet.

Nicméně holky si to užily. Isabelka poprvé viděla na živo zvířátka, zaujaly ji asi nejvíce ty na statku, která zná z knížek - kráva, kůň, prasátko, kozy, husa... Sárinka si zas užila Dinosvět, kde krom dinosaurů je hezké dětské hřistě a 3D kino.

Mile nás překvapila možnost zapůjčení golfek. Je tedy možné se starším dítkem, batoletem, vyrazit bez kočáru a tam si jej půjčit. Zklamáni jsme byli z restaurace na statku. Už naposledy jsme byli rozčarováni obsluhou a jídlem a tentokrát to nebylo jiné. Čekali bychom od jediné resaturace s pravidelným přísunem zákazníků maximální vstřícnost a kvalitu jídla. Před rokem si manžel dal uzené se zelím a knedlíkem a bylo mu zle tři dny. Nyní dostal chuť na klobásu s chlebem a i když to neodnesl žaludek, neužil si to. Dcerka dostala chuť na šišky s mákem, přinesli talíř, na kterém byly jakési pokrájene nudličky, tedy ony šišky, mák byste hledali a vše plavalo v tuku, zkrátka příšerné. Příště snad raději na jídlo zajedeme ještě mimo zoo. Jinak na wc v restauraci mají přebalovací pult, což je fajn, když potřebujete dítko obstarat.

Kdybyste chtěli bližší info, tak přikládám webovou adresu: http://www.zooplzen.cz/index.php

Proč se na tento webinář přihlásit?
Máte malé děti a chcete vědět, jak chránit jejich zdraví? Získejte potřebné informace o problematice alergií a cestách, jak se jim vyhnout. Nebo již vaše dítě trpí alergiemi a vy hledáte řešení? Zeptejte se přímo odborníka na alergie MUDr. Martina Fuchse. Získáte praktické informace a rady bez nutnosti cestování přímo z vašeho domova. Po skončení webináře navíc dostanete přístup k videozáznamu.

Více na http://www.webinare.cz/katalog/webinar/41-alergie-u-deti.aspx

Když dneska ráno odcházel manžel do práce se slovy, že bude čučet do zdi a bude tam naprosto zbytečně, odpověděla jsem mu, že mu to upřímně závidím. Co bych dala v tuhle chvíli za trochu toho bezmyšlenkového čučení kamkoliv… Mám krizi… Včera mě to zastihlo nepřipravenou, bez možnosti jakýchkoliv obran… Mám toho všeho prostě plný zuby.

Brzkému vstávání dětí se snažím maličko předcházet, aspoň přes víkend, protože v týdnu chodíme do školky a budíček v půl sedmé je nutnost, abychom v půl osmé vyrazily.
Tedy těsně než jdu, v obvyklou téměř půl dvanáctou, spát, udělám Is mléko. Vypije ho ani nemrkne, během toho ji ještě přebalím a spokojenou ukládám do postýlky. Většinou pak obě vydrží do těch osmi hodin ráno v klidu v pokoji, i když třeba vzhůru už jsou dříve a mě ta hodinka navíc hodně bodne. Jenže… Teď to nějaký ten den nevychází s tím spaním a to ani v týdnu ani o víkendu. Is má kašel a častěji se budí a mě to, že se necítí nejlíp, nenechá v klidu spát. Jakmile zakašle, jdu se na ní podívat, zpravidla ji ještě zakrývám, často se odkopává. Sářino noční buzení minimalizuji tím, že nezapomínám připravit pití k posteli a věci na ráno.

Ani to teď nepomáhá… Isabela se budí v noci často s pláčem a neuspím ji ani podáním dudlíku a držením za ruku. Končí to tím, že ji beru sebou do postele, aby nevzbudila Sáru, která má snad čidlo na to, že ví, že je v pokoji sama a přijde s kňouráním, že sama být v pokojíčku nechce a dožaduje se spaní u nás v posteli. Manžel si ji obvykle vezme k sobě a tak jsme nakvartýrovaní na jednom letišti všichni čtyři a přiznám se, že pro mne to nejsou podmínky, kdy bych si odpočinula. Abych se mohla aspoň otočit a uvelebit, čekám až Is usne a přenáším ji do postýlky. To trvá někdy i hodinu. Když už zabírám, obrátí se na mne Sára s tím, že jde spát k sobě. Čili další přetrhnutí tolik potřebného spánku. Pár hodin na to je ráno a Sára přijde s tím, že má ukrutánský hlad. Mrknu na hodiny: SEDM. Oddaluji vstávání a posílám ji, ať se nejdřív oblékne. Když chce, dokáže se převléknout opravdu rychle a tak ji tam mám za chvíli zas. To už ale bulí Isabela, která nesnese být v pokoji sama a reaguje nelibě na Sáry odchod. Nezbývá než vstát, udělat mléko, Sáře snídani, sobě také. Zatímco stojím u linky, ohřívám vodu a dělám snídani, otírá se mi o nohy náš kocour, který by rád dostal taky něco na zub! Začínám být podrážděná. Ještě jsem si nestačila dojít ani na záchod! Maminko, už máš tu snídani hotovou? Grrrrr, chce se mi řvát… Isabela mě z postýlky pozoruje a dychtivě vzdychá, boť ví, že dostane „bílý“. Mlíko se u nás ani nemůže říct, protože to hned začne být nepříjemně naléhavá.

Holky jsou po snídani, převlečené, hrají si… Konečně mám chvíli si odskočit, obléknout se, udělat si ranní Meltu, nasnídat se.

V pátek jsme pořídili houpačku, pro kterou manžel udělal háčky do futer a holky se mohou kdykoliv přes den pohoupat. Is se zatím bojí, Sára je nadšená, mohla by na ní být celý den. Nevyleze do ní, musíme ji posadit. Ano, chodí několikrát denně s prosbou, zda by se nemohla houpat. Rozhoupat se zvládne, i tak žádá rozhoupání od nás. Měli jsme trochu jinou představu o tom, co houpačka domů přinese… Především jsem si myslela, že by v ní mohla být Is a houpat se v době, kdy vařím, boť by na mě viděla a bylo by to v pohodě. Místo toho je vaření katastrofa. Nejen že nejsem schopná neustále vymýšlet nová a nová jídla takřka denně, ale Sára vaření miluje, ráda se dívá, takže se vedle mě postaví na schůdky, o které zakopávám, jakmile ji zaujme něco ještě více a Isabela se pro změnu na mě sápe, drží se mě za nohu a řve. Chce vzít do náruče, koukat a hlavně žebrá něco do papuly. Když už toho mám plný zuby, dávám Is do postýlky, ze který na mě vidí a mluvíme spolu na dálku. Sára se rozhodne, že bude vařit ve své kuchyňce a tak mi chvíli co chvíli nosí její ukuchtěná jídla, která se mi hromadí na lince, na zemi. Nemůžu udělat krok, abych o něco nezakopla. Nedá se svítit, musí si to odklidit. Neumím to říct mile, jsem podrážděná. Mami, co se děje? Ty se zlobíš? A mám se zlobit? Vím, že ne, je to jen dítě, hraje si, projevuje zájem, je vlastně milá, pozorná… Přesto nemám sil, odpovídat na každou otázku, jíst každé uvařené jídlo, pít každičký nápoj s mimozemským názvem. Cítím, že ten den nezvládnu, že vybouchnu a nevím, jak se vyventilovat. I to mne deprimuje. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych měla jeden den jen pro sebe. Co bych dělala? Určitě se vyspala, aniž bych za noc několikrát vstala, ráno si bez omezování dala v klidu snídani, pak možná i vanu, umyla bych si vlasy a upravila se. Udělala potřebné domácí povinnosti, u kterých si odpočinu a pak si sedla k pc, připravila si práci na týden, zahrála si nějakou stupidní hru, kde o nic nejde, která nestresuje, nevyžaduje přemýšlení. Oběd bych nevařila, nechala bych si něco dovézt. Zajela za kamarádkou a dala si s ní klidné kafe. Zacvičila si, poslechla si hudbu, večer bychom vyrazili s manželem do kina, na večeři nebo jen procházku. Zkrátka bych dělala to, na co bych měla zrovna chuť.

Mám známou, která mě dostává tím, jakou má na své dítě trpělivost. Nikdy jsem ji neviděla zlobit se, špatně podívat, vyčítat. Samotnou ji nevídám, vždycky má dcerku sebou, udělala by pro ni první poslední… Říkám si, že to tak má asi být a někdy si i říkám, jestli nejsem špatná máma, když mě napadají myšlenky jako, že bych chtěla být chvíli bez dětí. A jsem?

Mám prostě depku. Že prej matky na mateřské se neocitají v bludném kruhu… A co tohle je? Každý den to samé pořád dokola. Ano, děti jsem chtěla a své děti miluji. Ráda si s nimi hraji, ráda je novým věcem učím, jsem šťastná, když jsou šťastné a taky bych pro ně udělala první poslední. Dokonce mám pocit, že to tak i bylo, než se nám narodila Is. Že Sára měla ten luxus naprosté mé i tátovo pozornosti. Je nás více a já se nerozkrájím. Nebudu předstírat, že já nic nepotřebuji. Mám taky své potřeby a jak na sebe zapomínám, odráží se to pak na všem. Proč jenom nemůžu mít poblíž babičky nebo tetičky? Neznám, že by mi někdy někdo děti vzal ven a mohla jsem si na dvě hodinky odfrknout. Střídáme se s manželem, ale i ten potřebuje čas na sebe.

Doma jsem čtyři roky, dostudovala jsem, po celou dobu mám nějaké ty vedlejší příjmy, seberealizuji se… Na mateřské to zas není tak špatné, ale řekněte mi, ať si nevyčítat, když nemám svůj den a neusmívám se na děti, nemám poklizeno, nestíhám a chybí mi trpělivost…

Tak tuhle otázku jsem si kladla mnohokrát. Nechtěla jsem děti moc brzy po sobě... Představa, že od rána do večera běhám kolem dětí a není prostor na potřeby každého z nich tak, aby nestrádalo, mě děsila. Přála jsem si mít na každé tolik času, kolik bude potřebovat, plně se mu věnovat. Dospěla jsem k závěru, že ideální doba je po třech letech.

Jednak proto, že do tří let se vyvíjí osobnost dítěte a nejvíce záleží na tom, co mu je do té doby předáno a mít na něj dostatek času, je žádoucí, jednak proto, že dítě mohu dát do školky a dopřát druhému dítěti ten samý luxus plnohodnotné péče jako mělo první a posledním důvodem trochu "praktickým" fakt, že jsme se přizpůsobili finančně omezenému rozpočtu díky polovičnímu rodičovskému příspěvku než dřívějšímu platu a to taky není úplně jednoduché a nebyli jsme si zcela jistí, zda bychom do toho šli znovu, kdyby se naše finanční situace mým nástupem do práce výrazně zlepšila.

Tříletý rozdíl jsme zvládli téměř na týden přesně. Kdo ví, proč je tomu tak, ale zadařily se nám dcerky jen v dubnu. Od začátku jsme se snažili připravit Sáru na to, že bude mít sourozence. Chodila se mnou po vyšetřeních, na ultrazvuky, hladila mi bříško, povídala si s bříškem, třídila se mnou oblečky, měla hodně otázek, na které jsem s trpělivostí odpovídala. Těšila se a já měla pocit, že dělám všechny kroky, aby sourozence přijala co nejlépe. Když se Isabela narodila, zdálo se, že Sára je opravdu ráda, že sestřičku má. Nikdy ani nyní se k ní nechovala nějak zle (když ji tedy prominu, že Is kousla do ruky tak, že tam měla modré otisky ). Pomáhala mi s koupáním, fotila ji, vozila kočárek s mou pomocí, vyhradily jsme si chvíle na nákupy, kdy jsme jely jen spolu, jakože dámská jízda, abychom si popovídaly a měla mě jen pro sebe, a přesto se její chování začalo postupně zhoršovat. Nikoliv však směrem k Isabele, ale ke mně. Táta byl zlatíčko, měl na ni vždycky čas, to já ne, kojila jsem osm měsíců po dvou hodinách, a když už to vypadalo, že snad vyjdu přáním Sáry vstříc, musela jsem opět kojit. Bylo mi tolik líto, že Sářiny potřeby oddaluji, bolel mě její zklamaný pohled... Ale pořád jsem se snažila využít každou volnou chvíli, abychom mohly spolu mluvit nebo něco dělat... Ztratila zájem... Přestala chtít... Jakoby vycítila, že je to pro mne těžké a prohlubovala ve mne výčitky. Zkrátka dříve při mém oddálení zareagovala sice zklamaně, ale tak nějak smířlivě, počkala, přišlo mi, že má i pochopení, později výrazně sklopila hlavu, odcházela pomalu a ještě se vždycky otočila a v očích smutek... Bylo mi hrozně... Ale jak došla k tátovi, žádný smutek, úsměv, pohodička... Tohle dělala jen mně.

Vše vyvrcholilo létem... Is bylo osm měsíců, nekojila jsem již tak často, těšili jsme se na dovolenou na chaloupku. Sára se těšila s námi, byla se mnou od rána do večera, boť školka nebyla. Zdála se být spokojenější, že je s námi, ale najednou přišel obrat o 180stupnu. Začínala ráno zamračená, byla hodně negativistická, odmlouvala u věcí, které do té doby dělala naprosto automaticky jako třeba oblékání. Vždycky si ráno došla na záchod, převlíkla se a pak mě poprosila o snídani. Najednou to nešlo, kňourala, nic se ji nechtělo a hlavně, najednou to NEUMĚLA! Nešly ji nasadit ponožky, přetáhnout tričko přes hlavu, dát nohy do kalhotek nebo se nasoukat do tepláků... Chodila, ať ji pomůžu. Jídlo, to byla teda katastrofa odmalička, ale teď se sama prostě nenajedla - ZHUBLA! Ona, která ve třech a půl letech měla 11,5kg. Vyžadovala krmení, protože i Isabelu jsem krmila, chtěla obléci, protože i Isabelu jsem oblékala, bolely ji nožičky, když jsme někam šly (i přesto, že jsme už nějakou dobu dávali docela tůry a byla velmi vytrvalá), prosila, ať ji nosím, nechtěla slyšet, že vozím kočár a nemůžu do toho tahat ještě jí, zmizely hry odpovídající jejímu věku, začala lézt po čtyřech, mluvit jako mimino, chtěla být chválená za stejné věci jako Isabela. Pokaždé, když jsem ji něco vyčetla, začala okamžitě plakat, pak plakala i při nelibém mém kouknutí, plakala pořád. Dávno už nebyl táta miláček, pochopil, že není nejlepší cestou ji vycházet naprosto ve všem vstříc ve snaze zaplnit místo, kde jsem chyběla já. Začala toho zneužívat. Nastavili jsme jasné hranice, náš cit se nezměnil, slyšela to od nás často, mazlili jsme ji... Snad a doufám, že cítila, že ji máme rádi.

Zkrátka se k narození sourozence přidali tříleté vzdory a to je kombinace, která sebou nepřináší mnoho pohody. Nikdy bych nevěřila, že se na své dítě můžu tak strašně zlobit, že budu mít chuť ho nevidět. Chápete to? Dá se tohle vůbec říct nahlas? Sesypala jsem se... Neunesla jsem, že přes všechny naše snahy se situace nelepší. Do běla mě vytáčeli i docela běžné věci jako je Sářino courání po večerce. Byla jsem večer tak vyšťavená, sledovala čas, kdy se ona hodina bude blížit a konečně to skončí. Když už jsem konečně usedla, že si dám oraz a ona přišla, že mi chce něco říct, byla jsem nepříčetná. Ano, byla a klidně byste mi v té době mohli říkat, že to je jen dítě. Pohár trpělivosti přetekl, nebylo sil... Nevěděla jsem, jak dál. S manželem jsme veděli, že žárlí, že to špatně nese, že není už jen ona, že naší pozornost dělíme mezi jí a ségru. Pravda ale byla, že jsme s ní do té doby otevřeně nemluvili. Myslela jsem, že se ani nehodí ji říkat něco jako: "Myslíš si, že tě máme míň rádi?" Měla jsem za to, že si to snad ani nemyslí. A opak byl pravdou... Myslela si to, potřebovala to SLYŠET. Nastal zvrat k lepšímu... Objala mě, pomazlila... Po několika měsících odmítání, strkání do mně i občasného fyzického ataku, kdy mě třeba plácla, se přitulila. Nechala se hladit. Začala zase jíst, oblékat se, smát se!

Nejhorší jsme měli za sebou... Doufala jsem... S návratem do školky přišly další krušné chvíle, ale ne tak silné kafe, jako ty v létě. Trvají doposud a objeví se vždycky, když jde do školky po nějaké době, co je se mnou doma... po prázdninách, po nemoci... Nemáme problémy ráno, že by se snad nepřipravila, nepláče, když jde do třídy, na děti se těší a celý den je v pohodě, ale jakmile pro ni přijdu, udělá obličej, řekne něco, co mě opravdu zamrzí třeba: "Dneska se s tebou nebudu bavit, nejsme kamarádky!" nebo "Nemám dobrou náladu, tak na mě nemluv." Ačkoliv už dneska vím, že mě tím prostě vydírá, nedokážu reagovat s nadhledem, jsem zklamaná, i naštvaná... neumím to přejít a když to zkouším, je to ještě horší, vystupňuje své chování vzteklým házením věcí, neochotou se obléci apod. Kolikrát jsem odešla z šatny a nechala ji tam s tím, že na ni počkám venku. Řvala jak na lesy. Jenže v podstatě až po mém odmítnutí pozornosti se zklidnila. Mám to brát tak, že je to řešení? Nechci se s tím smířit. Zabírá také odvedení pozornosti jinam... Třeba se začne vztekat a já začnu děsně zaujatě o něčem mluvit s takovou tajemností, že zírá, začne se vyptávat a já ji mezitím nepozorovaně leč rychle obleču.

Bylo by lepší mít dítě dříve? Nebo dokonce později? Přijalo by dítě v jiném věku sourozence lépe nebo ještě hůře? Kdo ví... v každým věku dítěte, s každým jiným dětským světem budeme asi řešit problémy jiné...

Dneska jsme meli pomerne pekny den. Vyhrala jsem vcerejsi celovecerni hru s manzelem v zolikach, coz me dneska osvobodilo od plotny. Vareni se ujal on, udelal kruti maso s rajcaty a kolinka, k tomu vybornou brokolicovou polevku... My jsme vyuzily predobedni cas, abychom vyrazily ven, Sarinka s lopatou a ja s kocarem. Snehu nebylo moc, prosvitala jeste trava, ale Sare to jezdilo a mela radost.

Všem nakukujícím přeji pohodové prožití vánočních svátku a šťastný vstup do nového roku 2010. Mějte se báječně a pište komentáře, ať vím, že sem chodíte...

Našla jsem starší video, kde pečeme se Sárou cukroví. Slyšela jsem totiž už názory, že ve dvou letech je na takové společné činnosti ještě brzy, tak přikládám video, jak jsme pekly MY a že to jde docela dobre... Horsi je to letos, kdy mam neustale u nohou malou, ale da se privezt postylka do kuchyne a staci ji kdyz je nam na blizku a peceme take... Jak to delate vy?