Mé dítě je postižené, a já se za to stydím.

Tyto a mnohé další otázky trápí paní Janu už mnoho let. Jejich dcera Anička se narodila s downových syndromem. „Už po narození byla Anička jiná než ostatní děti. Vzpomínám si, že když ji poprvé uviděla tchýně, řekla suše – to dítě je mongoloidní. A měla pravdu. Přestože jsme se s manželem nad naším uzlíčkem lásky rozplývali a snažili se všechna podezření vyvrátit, ortel lékařů zněl nesmlouvavě. Douwnův syndrom. Dítě bude potřebovat zvýšenou péči. Nikdy se nenaučí to, co ostatní děti, ale o to víc vás bude milovat, zněla konejšivá slova lékařů. Dlouhé hodiny jsme s manželem řešili, proč se to stalo zrovna nám? Jsme oba dva vysokoškolsky vzdělaní, zdraví, sportovci, nekouříme, nepijeme, nemáme toto postižení v rodině, tak proč tedy? Nikdo nám nedokázal odpovědět. Jen všichni říkali, že je Anička znamení od boha, zkouška - kříž, který musíme zvládnout unést.

Necítila jsem se být tak silná, za jakou mě ostatní považovali. Kdyby bylo na mě, dala bych Aničku hned do ústavu sociální péče. Považovala jsem to za zradu mého vlastního těla, za spiknutí celého světa proti mně. Tak velká ve mně byla zloba a zoufalství. Nedá se ani povědět, kolik nocí jsem probrečela do polštáře, přesto jsem se rozhodla s nepřízní osudu bojovat. Dokud byla Anička v kočárku, nebylo to tak strašné. Jakmile však povyrostla a odlišnosti oproti zdravým dětem byly hodně viditelné, začala jsem se za ni stydět. Přestože je to moje dítě a miluji ho, je mi trapně když vidím úzkostlivé pohledy ostatních maminek, když musím snést to ponížení, že si s Aničkou ostatní děti nechtějí hrát. Co teprve až se začnou ptát, proč je Anička jiná? Vůbec nevím, jak tyto situace zvládnout. Nejsem na to připravená. Nejraději bych nechodila mezi lidi a zavřela Aničku doma.

Můj manžel je statečnější než já. Bere to jako osud, Aničku zbožňuje a říká, že ona je naše požehnání. Vidí v ní bezelstnou bytost, andílka, kterého nám dalo samo nebe. Bože můj, jak já bych byla ráda, kdyby sis toho andílka raději nechal. Vím, že jsem hrozná, ale nemůžu si pomoct. Mé dítě mi dělá ostudu, byť za to jaké je, nemůže.“

Mít handicapované dítě je nesmírná zátěž nejen pro samotnou psychiku rodiče, ale i pro sociální vztah partnerů v rámci rodiny. Jistojistě každý z nás se ptá, proč, za co, kvůli čemu mě osud trestá. Těžko racionálně vysvětlit, že jde o pouhou souhru náhod, o splašení se genů, o náhodné selhání buněčných procesů, které náš život ovlivní na dlouhé roky dopředu. Přesto je nutné postižení přijmout, postavit se k němu čelem a bojovat. Se sebou samými, s okolím, s překážkami. Pomocnou rukou nám mohou být občanská sdružení pro handicapované, charitní složky, ale i mateřská centra. „Společnost se v tomto směru hodně přeorientovala. Postižené dítě již není outsiderem,“ říká Alena Plachá z denního centra Srdíčko. „S aklimatizací mezi zdravé děti se snažíme pomoc nejen samotným dětem, ale hlavně jejich maminkám. Ty v našich centrech nacházejí oporu komunikační, právní a psychologickou.“

Přestože je downův syndrom nezvratným onemocněním, které se v průběhu života bude spíše zhoršovat, i s tímto postižením lze prožít plnohodnotný život. Jen je třeba uchopit jej za správný konec, a nevzdávat se. Návštěva centra pro handicapované děti paní Janě pomohla. Pochopila, že není na své neštěstí sama, že existuje mnoho dalších maminek, které řeší nepřízeň osudu. Anička se hned první den seznámila s dětmi po mozkové obrně upoutanými na invalidní vozík, s dětmi hluchoněmými, stejně jako našla kamarády mezi dětmi zdravými. Společně s nimi začala dělat první pokroky, co se společenské socializace týče. Jana je po společně prožitém dnu na Aničku pyšná. „Nevěřila jsem vlastním očím. Anička se ničeho nebála. Hrála si spolu s ostatními a byla šťastná,…stejně jako já,“ setřela slzy dojetí maminka.

Přidej na Facebook