Iránská Evropanka

„Tatínek tam studoval, a tak se přece jen sblížil s evropským způsobem života,“ zahajuje své vyprávění Fatima. „S maminkou se seznámil právě za studií, vzali se a odjeli do Íránu, kde otec pracoval jako lékař. Maminka sice zůstala v domácnosti, nikdy jsem však neregistrovala, že by jí to vadilo nebo to dělala pod nátlakem. Narodila jsem já a pak ještě mí tři bratři. Žili jsme spokojeně, i když si až nyní zpětně uvědomuji, jakým tlakům vlastní rodiny a okolí musel otec odolávat zvláště v době, kdy jsem se na studia vydala i já. Měla se ze mě stát, stejně jako z otce, lékařka. To, aby íránská žena studovala, bylo nemyslitelné, zvláště studium v západním světě. Mně se to však podařilo. Odjela jsem na rok do Anglie a byla šťastná. Ne však dlouho. Po roce mi však zemřela maminka, dodnes se vlastně neví proč. Rodina otce začala silně naléhat, abych se vrátila do vlasti a starala se o rodinu. Podlehla jsem. Cítila jsem povinnost nahradit mladším bratrům matku. To jsem však ještě netušila, jaký na mě čeká osud. Nejen, že jsem musela zanechat studií, ale i přístup mého otce se změnil. Začal mu vadit život v evropském duchu a snad z bolesti nad ztrátou milované manželky přilnul silně k víře. Vzal si do hlavy, že mu Aláh vzal ženu, poněvadž nectil jeho přikázání a národní morální zásady. V tomto nesmyslu jej samozřejmě utvrdila celá rodina. Z moderního otce se stal fanatik. Rychlost s jakou začal napravovat veškeré rodinné nedostatky, byla překvapivá. Během 14 dní jsem byla zasnoubena, za to jsem měla vlastně děkovat Aláhu, že mě ještě někdo chtěl, neboť jsem byla pro svého ženicha stará (bylo mi 18 let). Běžně jsou dívky zadané ve 14-15 letech. Za manžele pojímají ty, na kterých se dohodly rodiny. O jejich názor či souhlas se nikdo nezajímá. Za další měsíc jsem byla provdána. Svého nastávajícího jsem poprvé viděla až na vlastní svatbě. Byl o 20 let starší a ještě ke všemu chromý. Prosila jsem otce, ať svatbu zruší, avšak bezúspěšně. Byl tvrdý a studený jak kámen. Celou svatbu jsem probrečela, ostatní se samozřejmě veselili. Kamarádky mě utěšovaly, že si zvyknu, že to nebude zase až tak špatné. Nechtěla jsem však žít jako ony. Každý rok porodit dítě, sedět doma, na slovo poslouchat manžela, ale i jeho rodiče, bratry a sestry. Nechtěla jsem být majetkem, který nemá žádná práva. Ihned po svatbě jsem se musela odstěhovat k manželovi. Svatební noc bez lásky, všudypřítomné pohledy tchýně, velký temný dům, stres a nervozita, pocity zklamání udělaly své. Neplnila jsem ženské povinnosti. Neotěhotněla jsem první a ni druhý měsíc po svatbě. Manžel zuřil, párkrát mě zbil, dokonce žádal zvýšení věna za mou „neskotnost“. Omlouvám se za to slovo, ale opravdu jsem si připadala jako chovná samice. Alespoň v tomto mě měl bůh rád, nedopustil, abych otěhotněla. Do vynuceného manželství ještě vynucené dítě, to bych neunesla. Bylo mi však jasné, že se to může podařit každým dnem. Jak jen to šlo, předstírala jsem zdravotní problémy, jen abych se s manželem nemusela stýkat. To se mi dařilo asi měsíc. Pak mou léčku prokoukla tchýně a vzala mě k odbornému lékaři. Neshledal poruchu a já byla opravdu krutě zbita. Za své lži. Měla jsem několik tržných ran, nespočet modřin. Do nemocnice mě museli odvézt znovu, tentokrát k opravdovému ošetření. Tam jsem potkala svou spásu. Ošetřoval mě mladý lékař, snad od Červeného kříže nebo jiné solidární organizace, už si přesně nevzpomínám. Takový mladý běloch, kterému se mě zželelo. Byl v Íránu na nějaké misi a když mě zkrvavěnou viděl, vzal mě do své péče. Obvykle se našim ženám věnuje jen málo pozornosti, Oskar (tak se jmenoval) si mě však v nemocnici ponechal a věnoval se mi co mohl. To mou tchýni pobouřilo natolik, že vyslala mé bratry, aby mě osobně v nemocnici hlídali. Zůstala jsem přes tři týdny. Oskar si své rozhodnutí hospitalizace obhájil i před mým manželem. Během této doby jsem se mu svěřila se svým nelehkým osudem a on mi nabídl pomoc. Začali jsme plánovat útěk. Bylo to jediné řešení, které mě mohlo vysvobodit z mého neštěstí. Jako vdaná jsem bez písemného svolení manžela nesměla překročit hranice, a tak to Oskar zařídil malou léčkou. Předepsal mi antikoncepci, kterou jsem musela několik měsíců užívat, samozřejmě tak, aby to manžel nepoznal. Jen tak ho bylo možné přesvědčit, že potřebuji chirurgický zákrok, abych vůbec otěhotněla, který mi mohou provézt pouze v Evropě. Byl to riskantní plán. Kdyby se cokoliv prozradilo, byla bych zabita. Souložila jsem s manželem jako o život, mluvila o dítěti, přála si ho. Jen abych ho přesvědčila. Manžel mi kupodivu uvěřil, tchýně však byla podezíravá. Opětovně žádala návštěvu u svého mnohaletého gynekologa. K tomu naštěstí nedošlo. Přišel příhodný den k útěku. Manžel odjel za obchodem na týden mimo město. Teď nebo nikdy! Zfalšovala jsem jeho podpis na svolení s opuštěním země, k tomu jsem měla odborný zdravotnický posudek lékaře a pozvánku na kliniku do Německa. Tchýni jsem dala do pití prášek na spaní, který mi obstaral Oskar. Odletěla jsem ze země. Byla jsem konečně pryč z toho zlého snu. Bez Oskara by se mi to však nikdy nepodařilo. Budu mu vděčná do smrti. Pomohl mi dostat se až do Čech. Zde jsem dostala azyl a věřím tomu, že časem i občanství. Pracuji jako překladatelka z iránštiny do angličtiny, začínám psát i knihu o svém životě.

Co bude dál, ví bůh. Musím se starat sama o sebe. Oskar z mého života zmizel jednou pro vždy. Jel zase zachraňovat životy někam do světa. A to je dobře. Je to ztělesněný anděl.

A mé plány do nejbližších dní a měsíců? Chci se nechat na dálku rozvést. Vím, že už se do Íránu nikdy nevrátím, nikdy neuvidím svého otce a bratry, ale stojí mi to za to. Pocit svobody se nedá ničím nahradit!

Svět arabských žen

- arabské ženy jsou vnímány jako prostředek k rození dětí

- nemají stejná práva jako muži

- nemohou se provdat za cizince bez svolení ministerstva vnitra

- rozvod je nepopíratelným právem muže

- žena obviněná z cizoložství se vystavuje trestu ukamenování

- ženy mají chodit zahaleny v tzv. burce

- ženy nemohou svobodně cestovat

- ženy se nemohou protivit vůli rodičů, partnery si nevybírají, ale jsou jim přidělováni



Přidej na Facebook