Blog uživatele Kikus

Pokud Vaše děti touží alespoň jednou zažít výlet do vesmíru, pak zábavní park Galaxie ve Zlíně pro ně bude to pravé.
Park je součástí velkého areálu a byl otevřen na podzim loňského roku. Součástí areálu je také hotel, sportovní centrum a wellness.
Děti zde čeká opravdu kouzelný svět. Hala veliká jako hangár, plná úžasných atrakcí. Téměř polovinu prostoru zabírá úžasný labyrint postavený jakoby ze stavebnice. Je několikapatrový, děti se zde potýkají s nejrůznějšími překážkami, schůdky, kuželkami v cestě, otvory a žebříky, dolů se mohou dostat po více či méně prudkých, zakroucených či vlnitých skluzavkách a točitých toboganech. Mohou vyhrát intergalaktickou bitvu pěnovými balónky nebo prolézat „skutečnou“ raketou z průhledného plastu.
Pro skotačivce jsou zde k dispozici dva nafukovací skákací hrady a opravdové trampolíny.
Větší si mohou vyzkoušet horolezeckou stěnu.
Děti si mohou bezplatně zapůjčit koloběžky, tříkolky, kola či autíčka a po celé hale se projíždět podle libosti.
Pro nejmenší je zde koutek s miniprolézačkou, klouzačkami a balónkovým bazénem. Také nejrůznější stavebnice, židličky, chrastítka.
Tatínci se mohou vyřádit u stolního fotbálku, kulečníku či hře s kotouči na vzduchovém polštáři.
V patře je k dispozici univerzální kurt na volejbal, nohejbal, basket.
Tolik asi z pohledu dětí.
Z pohledu praktického je potřeba zmínit pár „much“.
Tou první je parkování. Je zde akutní nedostatek parkovacích míst a bohužel díky své poloze na skutečném okraji města zde není ani žádný supermarket s velkým parkovištěm, který by Vás zachránil. Takže doporučuji opravdu velkou trpělivost.
Pokud se vám podaří místo najít, ještě více trpělivosti budete potřebovat při vstupu a koupi vstupenek. Obsluhuje zde totiž pouze jediná paní na jediné pokladně. Vzhledem k tomu, že zde přicházejí početné skupiny, výpravy, rodiny s dětmi, je to skutečně nepříjemné. My jsme čekali 20 minut na vstupenku a přesvědčujte tak dlouho natěšené dítě, že ještě dovnitř nesmí!
K dispozici jsou skříňky pro úschovu bund, kabátů a také obuvi, protože do herny je vstup možný pouze v ponožkách, pro děti v protiskluzových.
Každá maminka mi dá za pravdu, že se při podobných výletech děsí požadavků svých dětí na občerstvení. Hranolky, zmrzliny, sladké limonády. Tohle k takovým výletům prostě asi patří. I když se nikdo do zábavního parku nejede najíst, fakt, že v případě potřeby občerstvení není k dispozici, ho zamrzí. Zde naleznete pouze malý pultík s vitrínou se zbytky medovníku, štrúdlu a jakýchsi tvarohových dezertů ve skleničkách. Objednat si můžete hranolky, párek v rohlíku a jednu nějakou hotovku. Ovšem při nekonečném čekání a pozorování tří skutečně zmatených obsluhujících, Vás přejde chuť i na to málo. Pozitivní je nabídka kojeneckých výživ a fakt, že ceny jsou přiměřené.
Na závěr zbývá info o cenách. Tyto jsou různé v závislosti na tom, je-li den všední nebo víkend a zdali vstupujeme na dobu neomezenou nebo jen na první hodinu. My zaplatili v neděli za celodenní pobyt 189 Kč za dítě od 2 let a za každého dospělého 129 Kč. Záloha na klíček ke skříňce je 100 Kč, tuto Vám ale vrátí. Parkovné je zdarma.
Aby můj článek nevyzněl příliš negativně, ráda pochválím místní toalety, kde bylo myšleno i na děti s malým záchůdkem a umyvadélkem a skutečně velikou zásobou toaletního papíru a papírových ubrousků. K dispozici je přebalovací místnost.
Také taková drobnost, jako nafouknuté balónky „k volnému odběru“ děti velmi potěší.
A nejhlavnější je pohled na děti doslova v sedmém nebi, které naprosto neřeší ty praktické aspekty. A právě proto zřejmě do zábavního parku jedeme. A to se tedy povedlo.
Manžel sice prohlásil při nekonečném čekání ve frontě na lístek, že existuje jisté pravidlo, a to – pokud se stačíte naštvat (on použil jiné slovo ) během prvních 10 minut, patrně se na stejné místo již nikdy nevrátíte – my toto pravidlo porušíme, protože jsme si skutečně užili i my dva!

Více informací o atrakcích, cenách, službách či foto k nahlédnutí naleznete na http://www.galaxiezlin.cz/home

Kdo mě zná, ví, že trošku zajímám o výživu. Nejsem fanatik, nevyznávám žádný alternativní styl, ale záleží mi na tom, co jíme, zvlášť, pokud se jedná o děti.
Vadí mi klamavé reklamy, které tvrdí, že přeslazený strakatý puding je to nejlepší pro děti. Vadí mi mystifikace výrobců, kteří vyrábí produkty především pro dětskou část naší populace obsahující přísady vyloženě škodlivé. Vadí mi účelově vydané studie, které vyvolávají chybné názory a postoje a fungují jen jako marketingový nástroj pro zvýšení prodeje konkrétních výrobků.
Ano, neznalost neomlouvá. Ale ono prostě nestačí jít a koupit si „jogurt“. Protože není jogurt jako jogurt. Musíme číst etikety. Musíme znát, co která látka znamená, je-li prospěšná, neutrální, nebo škodlivá. Protože mnohdy po přečtení etikety nejsme o moc moudřejší, než před přečtením. Až takovouto úroveň „vzdělání“ po nás výrobci potravin v současné době požadují, abychom se dokázali orientovat v nepřehledném světě potravinových výrobků.
Ale co když se jedná o potravinu, která etiketu se složením nemá? Co dělat v případě zeleniny, ovoce, vody? Člověk má pocit, že prostě kupuje mrkev, ale není to tak.
Páteční a sobotní den jsme s Aničkou strávily v nemocnici. Důvodem byla velmi silná alergická reakce a nebezpečí opuchnutí dýchací trubice.
Stalo se to tak, že jsem začala zavádět příkrmy. Nejprve to byla nemléčná rýžová kašička na noc, protože ty prokojené noci se už nedaly vydržet. To bylo v pohodě. Po „aplikaci“ mrkve, jako druhého kroku, přišla reakce. Bohužel, jak to v našem případě bývá, vždycky se smíchá několik rizikových faktorů. Já (blbec nemyslící) jsem v ten den udělala dietní chybu a snědla potravinu, která může být silným alergenem. To byla moje chyba, ale o tom tady teď psát nechci. Faktem zůstává rudá, oteklá Anička. Šly jsme k doktorce, dostaly Fenistil. Účinek nic moc a do druhého dne se stav Aničky zhoršil. Dýchala i spala sice klidně, ale „vizuální obraz“ byl příšerný. Doktorka nás poslala do nemocnice, aby ji tam pohlídali. Aby skutečně nedošlo k větším otokům a ohrožení.
Při příjmu jsem paní primářce sdělila veškerá fakta o případných příčinách alergie. Počítala jsem s tím, že dostanu vynadáno za to, že jako kojící matka si dovolím v den, kdy zavádím novou potravinu, sníst další jiný alergen. To se také stalo
Nicméně mi bylo řečeno – a to je to hlavní, proč to píšu – že stejně tak ona reakce opravdu mohla být z mrkve. Ne z mrkve, jako takové, ale z chemikálií v ní obsažených. Dospělí tyto chemikálie snesou, ale miminka ne (jasně, já vím, miminka jsou citlivější, to ví asi každá maminka). Proto je lepší podávat miminkům hotové pokrmy ve skleničkách, které jsou více kontrolovány z hlediska obsahu nežádoucích látek. Toto mi bylo doporučeno.
Jasně, člověk to vezme, poučí se, v duchu si vynadá a jde nakoupit konzervičky.
Ale! Mě to děsně naštvalo! Je to vůbec pochopitelné?! My naprosto samozřejmě akceptujeme fakt, že v obchodech se prodává (nejen) zelenina, která může skutečně vážně ohrozit zdraví miminek. Ale kdoví, jestli jen miminek, co moje tříletá holčička, která stejnou mrkev běžně konzumuje? Nemá viditelnou alergickou reakci, ale kdo mi poví, co se děje uvnitř jejího těla?
Díky tomu, že víme, že potraviny, které jsou nám nabízeny jsou (minimálně) zdraví škodlivé, tak naprosto samozřejmě jdeme a koupíme dítěti konzervu? Všude se dovídáme, že děti mají jíst čerstvou stravu, ale když jim ji chceme dopřát, zjistíme, že jim vlastně ubližujeme a jediné (možné?) řešení je jít a koupit „hotovku“? Ano, je možná více kontrolovaná, ale pořád je to prostě konzerva, kterou ohřeji! A nikdo se nad tím nepozastavuje?
Jak to tedy bude dál? Přijde doma, kdy na pultech se zeleninou, či na obalech budou varování typu: „život ohrožující pro kojence“, „pouze zdraví škodlivé pro děti od 3 let“, „plné chemikálií, ale snesitelné pro dospělé“?
Přijde doba, kdy se budeme bát chodit do obchodů, protože koupit si potraviny bude skutečný risk? Nebo se naše těla opravdu postupem času adaptují na tyto podmínky a stanou se z nás „ropáci“, kteří dokáži žít z igelitových sáčků? Nebo budeme jíst „amarouny“?
Aničce otoky naštěstí po lécích přes noc zmizely. Já mám přísnou dietu a chvíli budeme jen o kaši. Ale musím vymyslet, jak se zaváděním příkrmů pokračovat.
Ano, tento článek je asi psán hodně pod vlivem subjektivních dojmů, asi je zaujatý, ale mě se prostě nechce akceptovat fakt, že to, co je nám nabízeno v obchodech je tolik nebezpečné a že si místo toho mám koupit (kontrolované) konzervy....ale na druhou stranu, kdo v dnešní době zaručí, že jsou opravdu kontrolované svědomitě, že tomuto „puncu“ mohu věřit? Že to není další lobby a marketingový tah výrobců dětské výživy?
Čemu mohu věřit? A co dělat dál?

Na tříleté prohlídce Terezky, minulý čtvrtek, nám doktorka potvrdila to, co jsem už chvíli s obavou tušila, synechii na pohlavních orgánech (protože by tato informace mohla pomoci i jiným maminkám, přikládám odkaz na vysvětlení této problematiky http://www.levret.cz/texty/casopisy/mb/2003_1/horejsi.php?PHPSESSID=24b2...). Bylo nám doporučeno navštívit co nejdříve gynekologii, absolvovat konzultaci a případně i okamžité odstranění či objednání se na zákrok.
Naplánovaly jsme si to na následující úterý.
V pondělí jsme ještě s Aničkou absolvovaly píchnutí uší pro náušnice a pár téměř probdělých nocí, kdy mi Anička patrně „taktně“ naznačovala, že mé předsevzetí – kojit plně celých 7 měsíců, odmítá akceptovat. Když se mi pak při parkování únavou nepodařilo zaostřit a hrozilo poškrábání našeho mazlíka, rozhodla jsem se, že nastal čas a objednala v lékárně nemléčnou rýžovou kaši.
Terezku jsem se snažila na zákrok trošku připravit, ale neměla jsem odvahu jí podrobně popisovat co se bude dít. Doufala jsem, že se nechá ošetřit stejně bezprostředně, jako na prohlídce u dětské lékařky. Na gynekologii nás vzali hned bez čekání, pan doktor byl velmi milý, Terezku jemně prohlédl a potvrdil diagnozu. Terezka už tušila, že to není jen hra a začala být nejistá. Chvíli jsme vymýšleli taktiku, nakonec pomohlo, když jsem si lehla vedle ní. Zákrok byl proveden během pár vteřin a ona o tom asi ani nevěděla. Byla moc šikovná, pak ještě v ordinaci panu doktorovi namalovala obrázek, zatímco nám psal recept na ošetřující mastičku.
Strašně se mi ulevilo, bála jsem se krvácení, nebo že bude cítit bolest a proto mi spadl obrovský kámen ze srdce. Honem jsme utíkaly do knihkupectví, kde si Terezka za statečnost mohla vybrat knížku podle svého přání. Pak jsme byly pozvány k babičce na knedlíčkovou polévku a já se začala těšit, jak Aničce uvařím poprvé k obědu kašičku a jak jí bude chutnat.
Po obědě chtěla Terezka čůrat. Babička je vybavená příslušenstvím, aplikovali jsme malé prkénko a....pláč! Nešlo to, pálilo to...Terezka utekla ze záchodu a odmítala to zkusit znovu. Trochu mi zatrnulo a ona pořád plakala. Napadlo nás posadit jí do vany, v teplé vodě se většinou člověk uvolní a mohlo by to jít lépe. Souhlasila, ale musela jsem jít do vany s ní. Bohužel ani tento pokus nevyšel, pláč byl stále a Terezka už o čůrání nechtěla ani slyšet. Řekla jsem si, že to necháme chvíli uležet, ošetřila jsem jí bolavé místečko mastičkou a šly si hrát dál s tím, že to zkusíme později.
Mezitím se Aničce povedlo vypít asi 100 ml velmi řídké kaše. První pokus tedy vyšel a tvářila se poměrně spokojeně.
Čas ubíhal, my už se odebraly do klidu domova, ale čůrání se stále nekonalo. Z dob, kdy jsme Terezku odnaučovali plínkám vím, že má opravdu dlouhou výdrž, dokázala odolávat nočníku téměř celý den! Ale i přesto jsem s blížícím se večerem začala být opravdu nervozní, nechtěla jsem, aby k tomu všemu měla ještě trauma z toho, že se v noci počůrá do postele. Nezištně jsem jí nabízela dostatek čaje a říkala si, že to prostě ven musí. Spoléhala jsem na večerní koupání. Kolem šesté hodiny už Terezka opravdu nervozně přešlapovala, odmítala sedět, spíše pochodovala po pokoji a kousala si rtíky. Zkusily jsme znovu vanu, sprchování vodou, sliby, zlepšovací návrhy, všechno bylo bez výsledku a následováno pláčem. Pak už v pyžamku pobíhala po pokoji jak splašený králíček, nevěděla kudy kam, ale pořád držela. Já už se klepala nervozitou a začala se bát nějakých trvalých následků.
Zachránil nás nafukovací balonek. Terezka miluje nafukovací balonky, máme jich doma neustále spoustu. Chtěla jej nafouknout moc, víc a ještě více....až praskl! Terezka se lekla, začala plakat a....čůrat! Sedla na nočník a skoro jej naplnila! Chudáček malý, ale byla tak strašně šťastná, že to dokázala! Hrdostí se tetelila, nechala si bolístku zase ošetřit a konečně mohla jít v klidu spát.
I mě se moc ulevilo. Jedna starost ze mě spadla, i když nás čeká časté kontrolování a ošetřování, aby nedošlo k recidivě.
Zbývalo ještě nakrmit Aničku kaší a doufat, že jí snese stejně dobře, jako v poledne. Zalezly jsme si s lahvičkou do ložnice, Anička byla správně vyhládlá, ale jak jsem lahvičku přiložila, „vyhnala“ mě máváním ručiček, otáčením hlavičky k mému hrudníku a vzteklým kňouráním. Ani několikátý pokus nevyšel, nechtěla kaši z lahvičky pít. Pak jsem si ale vzpomněla, jak s radostí vítá lžičku, když jí večer dávám protiprdíkové kapičky, aby měla klidnou noc. Na tu lžičku se vždycky vyloženě těší! Takže honem najít autosedačku, Aničku usadit, zamávat lžičkou a už byl klid, nadšený výraz, otevřená pusinka...a už to jelo! Celých 150 ml zblajzla jako malinu Měla jsem z ní opravdu radost. Napila se pak ještě mlíčka ode mě a klidně usnula.
S manželem jsme si pak společně řekli, že máme moc šikovné holčičky, které nás sice někdy dokáží pořádně pozlobit, ale ve vážných situacích jsou opravdu moc statečné a my jsme na ně hrdí.
...no, je fakt, že radost mě přešla za další dvě hodiny, kdy se Anička vzbudila a „mámo, dávej prso!“. Tiše jsem doufala, že pochopí, že s kaší se opravdu tak brzy budit nemusí Noc jsme zase prokojily, je mi jasné, že je to částečně asi její malé vyděračství, že chce cucat spíše proto, že se jí to líbí a ne proto, že by měla tak velký hlad, ale trochu doufám, že se to časem zlepší....

Milý deníčku,

znáš mě, jsem čítankový příklad introverta umocněn nejkomplikovanějšími charakteristikami znamení vodnáře. Umím číst city a nálady jiných lidí, ale sama je těžko vyjadřuji. Mám potíže s projevem citů a sám víš, jaké nepříjemnosti mi to občas dělá.
Víš, chtěla bych něco napsat alespoň tobě, když už nejsem schopná to takto říci osobám, kterých se to týká.
Dnes jsem byla s Aničkou venku, byl klid a ticho, mráz, mě se chtělo spát, ale bylo mi moc hezky, když jsem mohla svobodně dýchat chladný vzduch, složitě držet rovnováhu na zamrzlém povrchu a sledovat své krásné miminko, jak sladce spinká, nevinnost, klid a mír by se nedaly lépe vyobrazit.
Chodila jsem po naší malé vesničce, téměř konci světa, pozorovala její všední život, milion soukromých světů, které tvoří dohormady jeden malý kousek Vesmíru, který mám tak moc ráda.
Včera jsme si s "V" zase povídali. Máme teď hodně co řešit, dost se za posledních pár týdnů změnilo, věci, které nemůžeme ovlivnit, jen je přijímat a naučit se s nimi žít a sotva se přizpůsobíme jedné změně, přijde další, ještě složitější.
Není to jednoduché, ale jsem ráda, že si o tom můžeme povídat a že se spolu snažíme nacházet řešení.
Vím, za tu dobu, co jsme spolu, jsme si hodně zažili, dost dlouho nám trvalo, než jsme se spolu naučili fungovat, dost jsme si i ublížili, chvílemi se míjeli, abychom se zase našli. Byly okamžiky, kdy jsme si mysleli, že k sobě nepatříme, ale pak vždy přišlo něco, co nám dokázalo, že ano.
A nyní to cítím opět.
Dívám se okolo a vidím náš svět. Náše místečko pod Sluncem, které jsme si vybojovali, vydupali ze země, stvořili tak, jak jsme uměli nejlépe. Dali jsme do něj to nejlepší z nás. Vážíme si ho a chráníme, pěstujeme a ošetřujeme a i když se nám někdy postaví do cesty překážka, vždy jsme ji dokázali překonat a to nás o něco více spojilo, posílilo a i když přitom tekly slzy bolesti a zoufalství, nakonec i obohatilo.
Jsme v tom spolu a chráníme se navzájem. Pokud to tak zůstane, dokážeme všechno, i když to bude hodně složité.
Bojím se ale. Bojím, aby těch překážek nebylo příliš najednou.
Bojím se toho, že třeba časem nebude vůle si společně povídat a bude se zdát být jednodušší křičet, zlobit se, utíkat a chtít jiné Slunce, jiný Vesmír...nechci ten náš ztratit a proto ti chci, můj milý deníčku, říct, že jsem vděčná i za ty starosti, pokud nás ještě dokáží spojovat.
Miluji svůj svět i s tím nepříjemným, co přináší.
Miluji každou jeho součást.
Miluji své děti, miluji svého muže.
Miluji je celým srdcem.
Jen nevím, jestli jim to dokážu dát najevo tak, aby to věděli tak silně, jako já to cítím...a proto to chci napsat alespoň tobě, můj deníčku...

Nevím, jestli tu "neobjevuji Ameriku", ale třeba se to bude někomu hodit.
Měla jsem za těch pět měsíců, co mám Aničku, asi 3x potíže s kojením, vypadalo to, že mlíčko nestačí, jednou to byl růstovů spurt, pak nějaké stresy, nechutenství (moje) a tak. Přes Vánoce to fakt vypadalo špatně, už jsem zvažovala nákup umělého mlíčka a šla se poradit do naší lékarny (jsem z vesnice, máme tu jednu lékárnu). Naše paní magistra, ačkoliv by měla vlastně chtít prodávat léky, se hodně zajímá o přírodní léky, homeopatika, bylinky.

Přemýšlela jsem, jestli tento příběh, nebo spíš úvahu, psát sem a jestli ji vůbec zveřejňovat.
Není totiž optimistický ani plný naděje...
Ale nakonec jsem si řekla, že jej napíšu, protože mě přinutil opět k zamyšlení a musím říct, že mi často pomáhá připomenout si, že i když je život složitý, jsou to vlastně všechno "malé věci", protože na světě existují lidé, kteří mají skutečně důvod k tomu, říkat si "proč zrovna já?!".
Mám jednu známou, nemůžu jí asi nazvat ani kamarádkou, prakticky se neznáme, vím o ní jen, že je to neuvěřitelně silná žena, které osud připravil o pravdu hodně kamenitou cestu životem. Jmenuje se "D".
"D" měla syna, od narození postiženého fyzicky i mentálně.
Bezpochyby se jí i jejím nejbližštím jeho narozením změnil život od základů.
16 let svého života zasvětila celodenní péči o něj.
Za těch 16 let poznala "D" sílu některých lidí okolo ní a slabosti jiných, musela řešit situace, které si my neumíme ani představit, musela najít smysl tohoto údělu a dokonce i jeho pozitiva.
Věří na Anděly a jejich přítomnost mezi námi. Její syn byl andělský posel na Zemi.
Po šestnácti letech se "D" život opět od základů změnil. Její syn náhle zemřel.
"D" poslala velmi zvláštní smuteční oznámení.
Nejsem věřící člověk, naopak, musím přiznat, že z čehokoliv náboženského se mi ježí chlupy.
Ale po přečtení toho oznámení jsem chodila několik dní zamyšlená.
Přemýšlela jsem o dvou věcech. Jsou naše problémy, starosti a stesky skutečně oprávněné?
A
Je to opravdu tak, že mít postižené dítě je zátěž? Rána osudu? Nebo je to požehnání? Projev obrovské důvěry od strůjců osudu? Je to klíč k vidění skutečného světa?
Ne, nehřeším na štěstí, které mám. Za nic na světě bych nechtěla stát před rozhodnutím, kdy bych byla těhotná a věděla bych, že čekám postižené dítě....
Zkuste si jej také přečíst a zamyslet se nad otázkou: "Existují Andělé"?

==============
Zvláštní druh matky
(Úryvek z knihy Ermy Bombeckové, Povolání:žena.)

Nejvíce žen se stane matkami náhodou, některé si to nevyberou, několik málo podlehne společenským tlakům a pár to udělá ze zvyku.
Každý rok se skoro sto tisíc žen stane matkami postižených dětí. Přemýšleli jste někdy nad tím, podle čeho se matky posižených dětí vybírají?
Představuji si, jak Bůh prochází po zemi a vybírá si své božské nástroje s velkou péčí a rozvahou. Pozoruje svět a přitom dává pokyny svým světským andělům, aby si dělali poznámky do ohromné účetní knihy.
,,Beth Astronngová, syn, patron svatý Matěj.
Marjorie Forestrvá, dcera, patronka svatá Cecilie.
Carrie Rutledskova, dvojčata, patron.....dejste jí svatého Gerarda, tan je zvyklý na rouhání "
Nakonec udá andělovi jedno jmému a usměje se: "Dejte jí postižené dítě."
Anděl je zvědavý. "Proč právě téhle, Bože? Je tak šťastná."
"Právě", usměje se Bůh. "Mohl bych dát postižené dítě matce, která neví, co je to smích? To by bylo kruté."
"Ale je trpělivá?" ptá se anděl.
"Nechci, aby měla příliš mnoho trpělivosti, nebo se utopí v moři sebelítosti a beznadějě. Až jí přejde první šok a odpor, zvládne to. Dnes jsem jí pozoroval.
Má to sebevědomí a nezávislost, které jsou tak vzácné a potřebné. Víš, dítě, které ji dám, žije ve vlastním světě. Musí to dokázat, aby žilo také v jejím světě a to není vůbec snadné."
"Ale Pane, myslím, že v Tebe ani nevěří."
Bůh se usmál. "Nevadí, to se sparaví. Tahle je prostě dokonalá. Má přesnou dávku sobectví."
Anděl nevěřícně vydechne: "Sobectví? to je nějaká ctnost?"
Bůh přikývne. "Kdyby se nedokázala občas od dítěte oddělit, nepřežila by to. Ano, je to žena, kterou požehnám dítětem, které nebude dokonalé. Ještě si to neuvědomuje, ale bude jí co závidět.
Nikdy nebude považovat za samozřejméani jediné vyslovené slůvko. Nikdy si nebude myslet, že ten nejmenší krůček je obyčejný. Když jí dítě poprvé řekne ,,máma", bude svědkyní zázraku a bude to vědět. Když bude slepému dítěti popisovat strom nebo západ slunce, uvidí je tak jasně, jak je uvidí v životě málo lidí.
Dovolím jí, aby jasně viděla věci, které vidím sám - nevědomost, krutost, předsudky - a dovolím jí, aby se proti nim postavila. Nikdy nebude sama. Budu jí stát po boku každou minutu každého dne jejího života, protože ona dělá moji práci."
"A co svatý patron?" zeptal se anděl a pero se mu zastavilo ve vzduchu.
Bůh se usmál. "Bude stačit zrcadlo."

Člověk se stále učí, každým dnem nabývá nové a nové zkušenosti a tvoří si z nich obrazy, upravuje své názory, postoje, cíle i sny.
Pokud je člověk otevřený světu a dokáže si vyslechnout také poznatky a rady jiných, třeba zkušenějších, zralejších, nebo lidí s úplně jiným postojem, způsobem života, jinými hodnotami, mnohdy zjistí, že situace lze řešit několika způsoby a všechny mají nějaká pozitiva.
Jako dítě jsem měla problém s vlastní identitou. V kolektivu jsem si vždy hledala své "idoly" a snažila se je napodobovat. Ať už oblékáním, tak třeba chováním, názory. Nesnášela jsem se za to, ale nevěděla co jiného dělat. Obdivovala jsem lidi, co mají svůj názor, svůj vkus, svůj styl a dokážou si za tím stát a obhájit si to.
Pomohla mi pak práce a také můj přítel, dnes už manžel. Dokázala jsem nějak najít sebe sama, začít se mít ráda a uvědomila si, že každý je originál, i já a to je právě to krásné.
Ráda ale poslouchám příběhy lidí. Třeba lidí, kteří žijí úplně jiný život, než já.
Nedávno byly obě děti nemocné, Terezka ve vrcholné fázi období vzdoru, jedna scéna za druhou, stres, Anička v období růstového spurtu a já v laktační krizi....při té příležitosti jsem si postěžovala svým kamarádkám o tom, jak mě zrovna manžel nepotěšil, že uplynulé dva týdny strávil většinou na služebkách, v pátek se zapomněl s kolegy v hospůdce a o víkendu měl sice dlouhodobě naplánovaný pobyt s kámošema na chalupě, ale když jsme byly všechny nemocné, tak trochu jsem čekala, že ho napadne to zrušit a pomoci mi doma....leč nenapadlo, navíc přijel v neděli ještě v podroušeném stavu s hromadou začouzeného oblečení a vyluxovaným kontem.
Ne, nechci tady nadávat na manžela, on je zlatý....ale pššššt, ať to neslyší
Kamarádky se do mě pustily, divila jsem se, kolik z nich sdílí společný názor na tak zvané "neočekávání".
Jejich rady zněly - neočekávej od nikoho nic a pak nebudeš zklamaná.
Neočekávej od dětí, že když jim ty dáš všechno, že ony ti budou navždy vděčné. Neočekávej od manžela, že ti bude číst každé přání z očí a bude je plnit. Dělej prostě jen věci tak, jak ti velí svědomí, nejlépe jak umíš, dej do toho všechno a buď se sebou spokojená. Dělej to tak, abys věla večer dobrý pocit z toho, žes nikoho neošidila a nedělej věci jen proto, abys za ně dostala odplatu.
Já se naježila, tohle bylo přesně něco na můj mlýn!
Vždyť to zní jak z předminulého století, kdy ženy neměly žádná práva a jediné, co mohly, bylo sedět jak puťky doma a starat se o domácnost a děti! Kde je rovnoprávnost a emancipace?! To mám být otrokem mých dětí a manžela a ještě mám být spokojená, když večer lehnu polomrtvá do postele a připadám si jak vymačkaný citron?! Jak k tomu přijdu, že já se tady dřu celý den bez chvilky odpočinku, za posledních 14 dní jsem měla jedinou půlhodinku sama pro sebe a to tehdy, když jsem čekala v čekárně na gyndě?! Jak se nemám cítit zneužitá, když manžel prostě "zapomene" na to, že v sedm hodin koupeme dvě děti, obě řvoucí, Terezka si odmítá vyčistit zuby a Anička bohužel usne jen, když jí někdo houpe?!?!?
Když já nesmím nic očekávat, proč je očekáváno ode mě, že všechno zvládnu naprosto automaticky a ani si u toho nepovzdechnu?!
Proč "on" jen může a já prostě musím?!
Musela jsem se nad tím zamyslet, ale bylo mi to proti srsti.
Vlastně mi to je proti srsti pořád.
Ale musím uznat, že na tom něco je.
Dlouho bojuju s tím, jak se vypořádat s faktem, že se mi úplně změnil život. Místo skvělé práce, kde jsem byla fakt dobrá, je tu jen domácnost. Místo milých kolegů, jen děti. Místo duchaplných rozhovorů o vedení firmy jen "papů", "kaki", "ham", "mamííííí". Místo tělocvičny 3x týdně každý den uhoněné nákupy, ruce jak orangutan a ještě k tomu tlačit kočárek....poslední móda? Co to je????? Můj šatník tvoří tepláky a pak nedělní tepláky Svůdné prádlo? Naposledy před 3 roky, od té doby jen kojící podprsenky...
Ale pravda je ta, že mám svůj život ráda! Nevyměnila bych ho za nic na světě. Jde jen o to necítit to jako újmu, ale jako výzvu.
Těší mě, když můžu věci dělat dobře a mít z nich radost. Když se oprostím od toho postoje ochuzené, zneužité a využité ženské, musím říct, že miluju svůj domov a moc mě baví jej dělat hezkým, čistým, voňavým. Musím říct, že mě vždycky těšilo věšet čerstvě vyprané prádlo a žehlení mě fakt baví. Když začne Terezka tancovat po obýváku, je to nádherný pohled. A vyjít si prakticky "kdykoliv" s kočárkem ven, když svítí sluníčko, je čerstvý vzduch a všichni jsou v tu dobu zavření v kancelářích, to je vlastně prima...
Ne, nestala se ze mě ona domácí puťka smířená s tímto špatně placeným "povoláním". Práce mě vždycky bavila a těším se, až se tam vrátím. A za rovnoprávnost budu vždycky "kopat". A nepřestanu mít občas chuť si vyjít s kámoškou, nemyslet na nic, nekoukat na hodinky, jestli už nemusím někoho nakrmit, vykoupat, uspat. Ráda bych zašla do restaurace, namísto každodenního stání u sporáku a vaření.
Ale uvědomila jsem si, že teď je moje úloha tady. Nikdo to za mě lépe neudělá a já jsem vlastně ráda, že to tak je. A chci to všechno dělat jak nejlépe umím a těšit se z toho, že mi to snad, možná, někdy opravdu půjde. I když mám momentálně možnosti seberealizace dost omezené, nechci to dělat s pocitem sebezapření a ublížení, ale i z toho mála, co mám k dispozici, chci mít dobrý pocit....ne proto, aby mi někdo dával ocenění, odměny, premie, ale pro sebe a jen pro své svědomí.
Chci a snažím se být sama se sebou spokojená a musím říct, že když se opravdu na tuto vlnu naladím, když opravdu nečekám, že mě někdo zahrne vavřínovými věnci za každou vytřenou podlahu, že se to daří....a světe div se, opět se mi plní to pravidlo, že věci se nedají vydupat a vynutit, že je potřeba počkat si a ony přijdou samy od sebe....a fakt se to tak děje....dříve mě stálo hodně úsilí přimnět manžela, aby mi pomohl například s věšením prádla, vysáváním, utíráním prachu a podobně...ale najednou to nějak jde a ani mu o to nemusím říkat...to je jen pár příkladů a nechci to zakřiknout, takže budu jen tiše "očekávat" další milá překvapení...

Mám tříletou cácorku Terezku a pětiměsíční miminko Aničku.
Prošla jsem si mnohými krizemi i obdobími euforie.
Terezka pro mě byla velkou neznámou a "pokusným králíkem". Nikdy jsem se necítila na to, být matkou, nevěřila jsem tomu ani tehdy, když mi začalo růst bříško, ani když se Terezka narodila, ani když jsem s ní zůstala sama doma a ani když jsem od ní poprvé slyšela to krásné slovíčko "máma".
Dá se říci, že se za mámu nepovažuji ani dnes.
Tím ale nechci říci, že své děti nemiluji. Dýchala bych za ně, kdyby to šlo!
Jen mi to někdy připadá, jako bych se na sebe dívala tak, jako se lidé dívají na film v kině - a já jsem tu divák a dívám se na jednu člověčici, která se snaží zvládat jednu neznámou situaci za druhou.
Byly chvíle zoufalství, kdy jsem se vzteky kousala do rtů, v depresích vyjídala ledničku, zaháněla frustrace čokoládou, představovala si, jaký by byl můj život, kdybych neopustila slibnou kariéru a "užívala" si bezstarostného života a finančního zajištění ve fázi "před dětmi".
Byly chvíle, kdy jsem čekala, že "konečně přijde někdo, kdo mě z toho zachrání", kdo mi pomůže, udělá nějaké kouzlo a přečte si ta přání v mých očích, vrátí do mého života tu bezstarostnost, možnost dělat si, co chci já a ne to, co mi dovolí děti, případně babičky, když pohlídají, možnost jít si pokecat s přáteli, zatančit, zacvičit si, studovat, vyšívat, sadit kytky, nakupovat a to všechno tehdy, když mám chuť a ne jen tehdy, když "je mi to okolnostmi dovoleno".
Pořád jsem se snažila jakousi silou vůle si vydupat porozumění okolí k tomu, co prožívám, očekávala jsem, že manžel vycítí, jakou pomoc potřebuji a když to neudělal, následovala další frustrace, další vztek. Nakonec jsme byli naštvaní všichni a dítě nespokojené.
Pak najednou ale přišlo poznání...asi si člověk musí projít tou krizí, "vyžrat" si to špatné, aby pochopil a uměl si vážit toho krásného.
Říkám si, kdo může mít v dnešní době takové štěstí, že má milujícího manžela, střechu nad hlavou, dvě nádherné, zdravé, kouzelné, úžasné děti, relativní finanční zajištění, rodinu, pár přátel....
A zjistila jsem, že umím kouzlit!!!! Zjistila jsem, že když si přeji, aby bylo doma hezky, klidno, přátelská atmosféra, usměv v ovzduší, chuť problémy řešit a ne se kvůli nim hádat, musím "jít příkladem".
Pohodu si nevydupu, nevynutím ani nevykřičím.
Já jsem ta, co tvoří domov a určuje pravidla.
Já jsem ta, kteřá domácí ovzduší prozáří, nebo otráví.
Já jsem ta, kteřá určuje, jestli doma bude láskyplné teplíčko, nebo nenávistná zima.
Když se já nad problémem pousměju a snažím se optimisticky najít řešení, pak je vůle i jinde.
Když na vztekající se Terezku s úsměvem vybafnu zpoza dveří, i ona se usměje a manžel se přidá.
Když se zasměju spálené omáčce, všichni si rádi namažou chleba s máslem.
Když jsem v pohodě já, je pohoda i okolo....
Ne, nejsem superžena. Mám slabé chvíle a mám je často. I já zakřičím na dítě, i já prásknu s hadrem o zem, když mi po čerstvě vytřené podlaze projde manžel v botách, i já utrousím peprné slovo, když v čerstvě uklizeném pokojíčku vybuchne bomba jménem Terezka, i já občas brečím večer v kuchyni, když se manžel "zapomene" s kolegy na pivu, i já toužím místo úspávání dětí jít s kámoškama na kafe....ale i přesto u mě platí, že bych svůj svět nevyměnila za nic na světě a i když to zní asi trochu narcisticky, tak vím, že já ho tvořím a on se mnou nechává tvořit rád.
Já jsem ta, která když je v pohodě, pak je pohoda všude. Stojí to hodně úsilí, občas přemáhání a někdy to nejde...ale znovu, opět a zase se mi tohle pravidlo potvrzuje.