Pohádky

Jedna chudá vdova měla dvě dcery, dvojčata. Byly si v tváři tak podobny, že je nebylo možná rozeznati. Tím rozdílnější byly ale jejich povahy. Dobrunka byla děvče poslušné, pracovité, přívětivé a rozumné, zkrátka děvče nadobyčej dobré. Zloboha naproti tomu byla zlá, mstivá, neposlušná, lenivá a hrdá, ba měla všecky nectnosti, které jen vedle sebe býti mohou. A matka přece jen Zlobohu ráda měla, a kde jen mohla, jí nadlehčovala.

Bylo, kdy bylo; než jednou bylo, co žil kdesi král, a ten měl překrásného syna, kterého velmi miloval. Ale cože — matka mu umřela, otec se oženil a macecha syna nená­viděla; proto chtěl syn odejíti do světa. Otec mu v tom ale bránil a pustiti ho nechtěl.

Tak byl jeden mladý král a ten rád jezdíval do lesa na lov. Jedenkrát, když již od rána do poledne po lese honil, dostal velikou žízeň, ale nebylo nikde potoku ani žádné studánky viděti, aby se napil. A když už dlouho celý zarmoucený po tom lese chodil a nevěděl, jak žízeň uhasiti, přišel tu nenadále k jedné jabloni a na ní viděl tři zralá pěkná jablka.

Za starých časů bydlel v jednom městě chudý muž, který měl tři dcery. Nebyly ještě vzrostlé, ale bylo na nich vidět, aspoň na těch dvou starších, že budou hezké děvčátka. Ta nejmladší byla celý den v kuchyni při hrubé práci, takže jí vždy jen Popelka říkali, neboť pro samý popel nebylo ani možná poznati, je-li hezká nebo ne.

Byl jeden král a měl tři dcery, které choval jako oko v hlavě. Když mu počínala hlava sněhem zapadat a údy mu již nevládly, jako vládaly, přicházelo mu často na mysl, která z dcer by po jeho smrti královnou býti měla. Dělalo mu to nemalé starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně mu přišlo na rozum, aby tu za královnu ustanovil, která ho nejvíc miluje.

Byltě jeden velmi, ale velmi chudobný kovář, snad i jemu se někdy lépe vedlo, ale oženil se, Bůh ho obsypal dětmi, s řemeslem začalo se mu špatně dařit, jmění ne­měl, ani zahrádku, ani kus zemičky — což divu, že přišel na mizinu. Ze dne na den vedlo se mu hůře, a konečně ho ta bída i pláč hladových dětí tak domrzely, že se mu živu býti znechtělo. I vzalť posledních sedm krejcarů, co měl ještě na svojom bydle, koupil si provaz a šel do lesa, aby se oběsil.

Když Rašproutek předal královně Gaje svou zprávu o hotové práci na jarních pupenech stromů, měl před sebou spoustu volného času. Rozmýšlel, kam se letos vydá na výlet a pak ho to napadlo: má na dalekém ostrově v moři kamarády Palmáčka a Pískoduna, tak se podívá za nimi.

Když do kraje přijde jaro, nastává čas pro Rašproutka. Běhá z větvičky na větev a zase zpátky a pomáhá pupenům vypustit do světa maličké lístečky. Některé se vyloupnou než bys řekl švec, některým to jde ztuha a na některé musí Rašproutek použít i svá kouzla. Ale to nevadí, nakonec stejně vyraší na svět všechny, protáhnou se, rozprostřou a už vesele rostou a rostou, aby se jejich rodný strom mohl hezky zhluboka nadechnout jarního povětří.

Na trávníku začaly rozkvétat pampelišky. Nejprve se u země krčila jedna pak druhá, třetí a najednou jich byla plná louka . Všechny natahovaly krčky vzhůru ke sluníčku, kterému se podobaly ze všeho nejvíc. A svítilo těch sluníček v trávě na stovky. Víla Smetanka mezi nimi tančila a rovnala jim žluté hlavičky a zelené listy, starala se, aby jim nenapršelo do květů, aby se včas před jarním deštíkem zavřely a pak sluníčku znovu nastavily tvářičky, jakmile vykoukne za mráčky.

V lese rostla spousta stromů. Jehličnaté i listnaté pěkně družně vedle sebe. Na okraji u paloučku se dostaly vedle sebe mladý modřín a doubek. Celé jaro a léto si spolu dobře rozuměly. Povídaly si v podvečerním ševelení vánku, nastavovaly své větve k odpočinku ptáčkům a poskytovaly stín houbám, které rostly u jejich kořenů. Za nocí pozorovaly pasoucí se srnky a vílí tanečky v trávě. Pavoučci si pletli své sítě mezi jejich větvemi a broučci hledali úkryt pod listím doubku a mezi jehličím modřínu.